Ochrana hub

Úvodní stránka

Ochrana hub

Kliknutím na obrázek jej zvětšíte.

Navigace mezi velkými obrázky pomocí klávesnice:

Předchozí obrázek: šipka vlevo
Další obrázek: šipka vpravo
Zavřít okno: X nebo Esc

mykorhizy holubinky hlínožluté (Russula ochroleuca)
na kořenech smrku
foto: Jan Borovička

Vyznačení chráněných území v terénu

PR Kobyla - vyznačení tabulí v terénu
foto: Aleš Vít

vyznačení PR tabulí bez uvedení názvu (Chuchelský háj)
foto: Lubomír Opat

tabule Evropsky významná lokalita (Milíčovský les)
foto: Lubomír Opat

vyznačení hranice maloplošného ZCHÚ na stromě
pohled dovnitř PR Homolka
foto: Lubomír Opat

vyznačení hranice maloplošného ZCHÚ na stromě
PR Homolka je vpravo
foto: Lubomír Opat

Mykologické rezervace

NPP Luční - vstup na hráz a informační tabule
foto: Martin Kříž

NPP Luční - detail informační tabule
foto: Martin Kříž

NPP Velký vrch - detail informační tabule
foto: Martin Kříž

Zákonem chráněné druhy hub

muchomůrka císařka (Amanita caesarea)
zákonem chráněný druh, ČS: [EN]
foto: Aleš Vít

hřib Fechtnerův (Boletus fechtneri)
zákonem chráněný druh, ČS: [EN]
foto: Martin Kříž

hřib královský (Boletus regius)
zákonem chráněný druh, ČS: [EN]
foto: Martin Kříž

slizečka chlupatá (Xerula melanotricha)
zákonem chráněný druh, ČS: [EN]
foto: Martin Kříž

mozkovka rosolovitá (Ascotremella faginea)
zákonem chráněný druh, ČS: [VU]
foto: Aleš Vít

hvězdovka Pouzarova (Geastrum pouzarii)
zákonem chráněný druh, ČS: [EN]
foto: Martin Kříž

ouško citronové (Otidea concinna)
zákonem chráněný druh, ČS: [CR]
foto: Martin Kříž

kalichovka lužní (Omphalina discorosea)
zákonem chráněný druh, ČS: [CR]
foto: Martin Kříž

klouzek žlutavý (Suillus flavidus)
zákonem chráněný druh, ČS: [EN]
foto: Martin Kříž

hřib moravský (Boletus moravicus)
zákonem chráněný druh, ČS: [CR]
foto: Martin Kříž

muchomůrka Vittadiniho (Amanita vittadinii)
zákonem chráněný druh, ČS: [CR]
foto: Martin Kříž

káčovka ploská (Biscogniauxia simplicior)
zákonem chráněný druh, ČS: [EN]
foto: Martin Kříž

Druhy hub z Červeného seznamu

palečka Hollósova (Tulostoma pulchellum)
nezvěstný druh Červeného seznamu [?EX]
v posledních letech znovu nalezený (viz text)
foto: Martin Kříž

čirůvka Joachimova (Tricholoma joachimii)
kriticky ohrožený druh Červeného seznamu [CR]
foto: Radim Dvořák

urnička pohárová (Urnula craterium)
kriticky ohrožený druh Červeného seznamu [CR]
foto: Radim Dvořák

pórnatka nahnědlá (Pouzaroporia subrufa)
kriticky ohrožený druh Červeného seznamu [CR]
foto: Radim Dvořák

hvězdovka Berkeleyova (Geastrum berkeleyi)
kriticky ohrožený druh Červeného seznamu [CR]
foto: Radim Dvořák

kalichovka Postova (Loreleia postii)
kriticky ohrožený druh Červeného seznamu [CR]
foto: Radim Dvořák

krasočíška žlutá (Caloscypha fulgens)
ohrožený druh Červeného seznamu [EN] (viz text)
foto: Radim Dvořák

liškovec spáleništní (Faerberia carbonaria)
ohrožený druh Červeného seznamu [EN]
foto: Radim Dvořák

battarovka Stevenova (Battarraea stevenii)
ohrožený druh Červeného seznamu [EN]
foto: Radim Dvořák

špička trojbarvá (Marasmiellus tricolor)
ohrožený druh Červeného seznamu [EN]
foto: Radim Dvořák

pavučinec bažinný (Cortinarius uliginosus)
zranitelný druh Červeného seznamu [VU]
foto: Radim Dvořák

škárka hvězdicovitá (Mycenastrum corium)
téměř ohrožený druh Červeného seznamu [NT]
foto: Radim Dvořák

hlíva hnízdovitá (Phyllotopsis nidulans)
téměř ohrožený druh Červeného seznamu [NT] (viz text)
foto: Radim Dvořák

paluška rudonohá (Typhula erythropus)
druh Červeného seznamu bez dostatečných údajů [DD] (viz text)
foto: Radim Dvořák

destice okrouhlá (Discina parma)
druh vhodný k zařazení do Červeného seznamu (viz text)
foto: Dalibor Matýsek

bedla krátkonohá (Leucoagaricus barssii)
vzácný druh nacházený v antropogenních biotopech (viz text)
foto: Martin Kříž

Co jsou houby

Houby jsou eukaryotní heterotrofní organismy s buněčnou stěnou tvořenou chitinem, které řadíme do samostatné říše Fungi. Tato říše je v dnešním užším pojetí monofyletická ^[1, 2] a je vývojově bližší živočichům než rostlinám. Z čistě praktického hlediska pak houby rozdělujeme na mikroskopické houby (mikromycety) a houby s plodnicemi viditelnými pouhým okem (makromycety). Vědní obor, zabývající se houbami, se nazývá mykologie.

V současné době je na světě popsáno cca 100000 druhů hub, z toho je většina mikroskopických. Mykologie ovšem v úrovni poznání zaostává za botanikou nebo zoologií, odhady počtu recentních druhů hub jsou tedy řádově vyšší a pohybují se v milionech druhů. ^[3] Jak je tomu v ČR ve srovnání s jinými skupinami živých organismů můžete vidět v následující tabulce.

Srovnání diverzity hub a ostatních skupin živých organismů v ČR ^[4]

skupina	počet druhů
houby	30000
- z toho makromycety	5000
lišejníky	1500
sinice a řasy	6180 - 15000
mechorosty	900
vyšší rostliny	2700
hmyz	24800 - 43000
obratlovci	577

Funkce hub v ekosystému

Bez nadsázky lze říci, že houby jsou přítomné téměř ve všech ekosystémech na Zemi, přičemž v řadě z nich je jejich funkce nenahraditelná. Vyživují se heterotrofně, přičemž největší počet druhů rozkládá mrtvou organickou hmotu, jsou to tedy destruenti. V ekosystémech pak mají funkci saprotrofů, symbiontů nebo parazitů, ale vymezení hranice mezi jednotlivými ekologickými skupinami je mnohdy neostré. Druhy s vyhraněnými životními nároky mohou mít významnou bioindikační funkci, využitelnou při ochraně přírody.

Pokud budeme hovořit o makromycetech v pozemních ekosystémech, je třeba si uvědomit, že vlastní tělo houby je podhoubí (mycelium), zatímco "houba", kterou pak najdeme a sebereme do košíku, je ve skutečnosti jen její rozmnožovací orgán, nazývaný plodnice. Mycelium je tvořeno jemnou sítí mikroskopických vláken (hyf), které jsou jednotlivě pouhým okem neviditelné, ale celkově může dosahovat obrovských rozměrů. ^[5]

Rozdělení hub podle ekologie

Saprotrofní druhy se spolu s bakteriemi podílejí na tvorbě humusu rozkladem nejrůznějších substrátů, např. dřeva, opadu stromů, exkrementů, apod. Tvoří tak významnou součást koloběhu živin v přírodě.

Různé druhy rostoucí na stejném substrátu mají různé nároky na stupeň jeho rozkladu. Zejména na dřevě je tak možné pozorovat sukcesi různých druhů či skupin druhů, danou jejich rozdílnými nároky na zpracovávané živiny.

Symbiotické druhy známe především ve dvou velkých skupinách. První skupinu tvoří mykorhizní druhy, které tvoří symbiózu s dřevinami (převážně ektomykorhiza) nebo bylinami (převážně endomykorhiza) a jsou často nenahraditelné pro svého rostlinného partnera. Rostlina houbě předává organické látky, zatímco houba dodává rostlině anorganické živiny zejména dusík, fosfor a vodu, ale i řadu dalších látek. Mycelium ektomykorhizních hub aktivně rozrušuje (doslova tuneluje) zrnka podložní horniny. Mykorhizní houby se tak významnou měrou podílejí na transportu minerálů z geologického podloží a tvorbě půdy. ^[6] Jeden druh, dokonce i jeden jedinec rostliny se mnohdy může účastnit různých typů mykorhizní symbiózy s řadou různých houbových partnerů. Pravá mykorhizní symbióza je typická pro cévnaté rostliny, ale i mechy a játrovky mohou být kolonizovány mykorhizními houbami. ^[7]

Houby mohou být při výběru mykorhizního partnera více či méně specifické, např. klouzek sličný čili modřínový (Suillus grevillei) roste téměř výlučně pod modříny, zatímco muchomůrka růžovka (Amanita rubescens) roste pod různými listnáči i jehličnany. Celý les je protkán sítí podhoubí různých druhů, které tvoří spolu s kořenovými systémy stromů a keřů obrovský propojený ekosystém, ve kterém lze sledovat transport různých látek na dosti velké vzdálenosti.

Druhou velkou symbiotickou skupinou jsou lišejníky, kde houba (téměř výlučně askomycet) tvoří spolu s řasou či sinicí složený organismus, často velmi odolný.

Méně medializovaná je symbióza hub a živočichů. Je známa u dřevokazných hub s dřevokazným hmyzem, ve všeobecném povědomí jsou ale především houbové zahrádky termitů (houby rodu Termitomyces) a některých mravenců.

Parazitické druhy hub vyrůstají na různých hostitelích. Paraziti dřevin působí značné škody v lesnictví, především v monokulturách. Nejznámější jsou v tomto ohledu kořenovník vrstevnatý (Heterobasidion annosum) a václavky (Armillaria). Častý je také saproparazitismus, kdy houba po odumření hostitele pokračuje v rozkladu mrtvé dřevní hmoty. Paraziti rostlin mají rovněž ekonomický význam v zemědělství, např. rzi, sněti, padlí nebo paličkovice nachová (Claviceps purpurea). Populace různých druhů hmyzu a členovců regulují parazitické houby jako např. housenice (Cordyceps). Existuje i řada druhů parazitujících na houbách, např. v rodech nedohub (Hypomyces) nebo rosolovka (Tremella). Vzájemný boj hostitelů s parazity je důležitou součástí evolučního procesu.

Endofytické houby se vyskytují uvnitř pletiv živých rostlin bez vnějších příznaků. Jejich funkce je málo známá a je v poslední době předmětem řady výzkumných prací. Některé druhy se objevují v první fázi kolonizace mrtvého dřeva (např. dřevomory – Hypoxylon a dřevnatky – Xylaria), často ještě na neodpadlých větvích stromů, jiné mohou být fakultativně patogenní a čekají na svou šanci při oslabení hostitele. Pro živočichy toxické metabolity endofytů mohou přispívat k evolučnímu chemickému boji s býložravci.

Vliv činnosti člověka na biodiverzitu hub

Globální vliv člověka na přírodu

Vliv člověka na přírodu je obrovský a má globální charakter. Původní člověkem neovlivněné ekosystémy bychom vinou globálního vlivu lidské civilizace dnes marně hledali, lze hovořit pouze o ekosystémech více či méně ovlivněných. Každý asi slyšel o ozónové díře, kde k největšímu snížení koncentrace stratosférického ozónu dochází nad neobydlenými polárními oblastmi Země, dalším příkladem je tzv. plastisféra, což jsou velké a od pevniny odlehlé oblasti oceánů, kde mořské proudy shromažďují plastové odpadky a jejich úlomky.

I naše zvláště chráněné "pralesy" byly původně člověkem obhospodařovány, jsou člověkem navštěvovány a nevyhnou se globálním vlivům. Člověk odedávna krajinu měnil a přetvářel k obrazu svému, vypaloval lesy pro rozšíření pastvin a orné půdy, měnil charakter lesů jak změnou druhové skladby dřevin, tak i způsobem obhospodařování, reguloval vodní toky, těžil nerosty a znečišťoval okolí odpady. Zaměřil se také na určité druhy, které mu byly snadnou potravou nebo naopak hrozbou, a v určitých oblastech či dokonce celosvětově se mu je podařilo téměř nebo i zcela vyhubit – jmenujme například u nás vlka a medvěda, jinde ve světě příslovečného blbouna nejapného a velké kytovce. Zranitelnější jsou v takovém případě druhy s omezeným areálem výskytu nebo nedostatečně početnou populací.

Faktory ovlivňující diverzitu hub

Houby jsou citlivé na řadu faktorů. Mezi nejvýznamnější patří klima (vč. mezo- a mikroklimatu), terén a nadmořská výška, přítomnost vhodného substrátu, symbionta či hostitele, chemismus, fyzikální vlastnosti a pH půdy, obsah živin (zejména dusíkatých látek), množství vody v substrátu a disturbance. Z hlediska nároků na přirozenost biotopu existuje široká škála od druhů synantropních, rostoucích v člověkem vytvořených a udržovaných ekosystémech (v lidských obydlích, ve městech, na skládkách, výsypkách, rumištích, apod.), přes druhy různě tolerantní k člověkem ovlivněným ekosystémům (např. kulturní lesy, louky a pastviny, parky, hráze rybníků, apod.), až po druhy vázané výhradně na ekosystémy přirozené nebo člověkem minimálně ovlivněné (např. pralesy, skalní stepi, rašeliniště). Druhy přirozených ekosystémů vyžadují pro své udržení na lokalitě kontinuitu vegetace a dostatečnou rozlohu nedotčeného území.

Je všeobecně známo, že kyselé deště (SO₂, NO_x) u nás způsobily odumírání lesů na velkých plochách. Příčinou je vymývání bazických kationtů (vápník, hořčík) z půdy a následné zvýšení kyselosti prostředí, které vede k mobilizaci iontů hliníku, což je kořenový jed, který způsobuje odumírání mykorhiz. Na tento jev doplatily i některé známé jedlé druhy, dříve sbírané ve větším množství, např. ryzec syrovinka (Lactarius volemus) nebo liška obecná (Cantharellus cibarius). Po razantním snížení imisí v 90. letech 20. století bylo po několika letech pozorováno zlepšení stavu, sledované na základě poměru diverzity mykorhizních hub a pozemních saprotrofů, jež imise ovlivňují jen minimálně. Dočasně vymizelé druhy jsou tak v posledních letech opět častěji nalézány.

Pro řadu druhů na živiny chudých (oligotrofních) lokalit je velkým problémem eutrofizace, způsobená splachem hnojiv při intenzivním zemědělském a lesnickém hospodaření a spadem kyseliny dusičné (HNO₃), pocházející z oxidů dusíku (NO_x), vzniklých při spalování chemických, zejména fosilních paliv v dopravě a energetice. Také druhy čistých vod (např. čapulky – Mitrula, míhavky – Vibrissea) nesnesou eutrofizaci vodních toků.

Chemismus půdy významně ovlivňuje také zimní solení komunikací. V jejich blízkosti pak mizí původní druhy a objevují se druhy vázané na zasolená stanoviště. Příkladem může být významně se šířící pečárka Bernardova (Agaricus bernardii), původně druh mořského pobřeží.

Používání biocidů (insekticidy, herbicidy, fungicidy) při intenzivním hospodaření má významný vliv na ekosystémy. Houby jsou pochopitelně nejvíce ohrožené fungicidy.

Nevratná likvidace lokalit nastává při těžbě nerostů a zastavění komunikacemi, domy či jinými objekty. Narušení lokality (disturbance) může nastat např. změnou vodního režimu (melioracemi a napřimováním vodních toků) nebo intenzivní velkoplošnou těžbou dřeva spojenou s erozí a fragmentací porostů.

Kulturní lesy jsou obvykle na houby druhově chudé. Jde často o monokultury s minimální diverzitou dřevin, navíc je celý les stejně starý, tedy ve stejném sukcesním stadiu. Různé druhy hub přitom preferují různě starý les. Významná je také absence tlejícího dřeva, dříve zejména kmenů o větším průměru, dnes již i klestí, které se zpracovává na štěpku. Diverzita dřevokazných saprotrofů je tak v důsledku výrazně vyšší v přirozených porostech. Silně destruktivní vliv má pohyb těžké lesní techniky, na druhou stranu lehké porušení povrchu půdy může vyvolat vyšší růst některých (pionýrských) mykorhizních druhů.

Činnost člověka může mít na diverzitu hub i pozitivní vliv. Udržováním nelesních ekosystémů (louky, pastviny, stepi a lesostepi, rašeliniště) v daném sukcesním stadiu jsou chráněny i druhy na ně vázané. Podobně je tomu v sadech a parcích. Lesnické experimenty s místně nepůvodními dřevinami mohou významně obohatit druhové spektrum – známým příkladem jsou (či spíše byly) smrčiny na vápenci u Karlštejna.

Vliv sběru plodnic na růst hub

Odedávna se diskutovalo, jestli má sběr hub vliv na jejich růst. Dlouhodobý vědecký experiment (1977 – 2003) ve Švýcarsku ukázal, že na růst hub na dané lokalitě nemá vliv sběr plodnic ani jeho forma (tj. není rozdíl mezi ukrajováním a vykrucováním plodnice), ale jedině sešlapávání půdy. V masově navštěvovaných lokalitách jsou právě sešlapávání a eroze půdy způsobené houbaři (a v dnešní době bohužel i masovými výpravami fotografů a internetových lovců senzací) významným disturbančním faktorem, negativně ovlivňujícím diverzitu hub i množství vytvořených plodnic. ^[8]

Ochrana přírody – instituce a zákony

Z právního hlediska se ochrany a využití přírody u nás nejvíce týkají následující předpisy (ve znění pozdějších předpisů):

a některé mezinárodní úmluvy jako např.:

Úmluva na ochranu světového kulturního a přírodního dědictví (Pařížská úmluva, UNESCO),
Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť (Bernská úmluva),
Ramsarská úmluva o ochraně mokřadů,
Systém Natura 2000 tvořený směrnicemi EU 79/409/EHS o ochraně volně žijících ptáků a 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (implementovaný v ZOPK, zákonem č. 218/2004 Sb. a Vyhláškou MŽP č. 166/2005 Sb.).

Tolik suchý výčet. Hub, mykologie, houbaření a komerčního využití hub se však týká jen zlomek obsahu jmenovaných předpisů.

Ústředním orgánem ochrany přírody v ČR je Ministerstvo životního prostředí (MŽP). Správu velkoplošných a maloplošných chráněných území pak zajišťují správy Národních parků a Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) prostřednictvím správ CHKO. Mimo chráněná území je zajištění ochrany přírody úkolem obecních a krajských úřadů a správ vojenských újezdů. Kontrolním orgánem je Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP).

Chráněná území a jejich režim

ZOPK ve třetí části kategorizuje zvláště chráněná území (ZCHÚ) a stanoví podmínky jejich ochrany, které mohou být ještě doplněny u Národních parků návštěvním řádem, u ostatních ZCHÚ bližšími ochrannými podmínkami, stanovenými zřizovací vyhláškou. ZCHÚ si ale nelze představovat jako místa bez zásahů člověka. Součástí jejich režimu jsou plány péče, které jsou koncipovány s ohledem na zachování či zlepšení stavu předmětu ochrany a jsou závazné pro správu ZCHÚ. Chráněná území lze rozdělit na velkoplošná (NP, CHKO), maloplošná (NPR, PR, NPP, PP) a speciální celoevropská (EVL, PO).

Hranice chráněných území jsou zpravidla na hlavních přístupových cestách vyznačeny tabulemi se státním znakem a označením kategorie chráněného území. V terénu jsou hranice maloplošných chráněných území (NPR, PR, NPP, PP) označeny červenými pruhy, vyznačenými ve výši 1,5 m na vhodných místech, obvykle na stromech nebo sloupcích. Značení je tvořeno jedním červeným pruhem po celém obvodu stromu a druhým pruhem pouze na vnější polovině obvodu stromu (při pohledu do chráněného území jsou vidět dva pruhy). Zvláště chráněné území má zákonem definované vnější ochranné pásmo široké 50 m, které může být vyhlášeno v jiném (i menším) rozsahu. V terénu se ochranné pásmo obvykle nevyznačuje, někdy je možné se setkat se značením bílými pruhy stejným způsobem jako u hranice maloplošného ZCHÚ.

Lesní zákon

Podle §19 odst. 1 lesního zákona je v lesích povolen sběr lesních plodů (mezi něž patří i houby) pro vlastní potřebu. §20 lesního zákona pak vyjmenovává činnosti v lesích zakázané, houbařů se týkají zejména zákazy:

rušit klid a ticho,
sbírat lesní plody způsobem, který poškozuje les,
jezdit a stát s motorovými vozidly,
kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa,
odhazovat hořící nebo doutnající předměty, znečišťovat les odpady a odpadky.

Pojďme se podívat na omezení, která obecně platí pro návštěvníky různých kategorií chráněných území, s akcentem na sběr hub, ať již pro konzum nebo pro dokladování nálezů. Konkrétní ZCHÚ může mít v rámci bližších ochranných podmínek, stanovených zřizovacím předpisem, režim přísnější. Informace o omezeních plynoucích z bližších ochranných podmínek bývají uvedena na informačních tabulích na hranici ZCHÚ, pokud takové tabule existují.

Národní park (NP)

Národní parky jsou velkoplošná chráněná území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, vyhlašovaná zákonem. Správu zajišťuje správa příslušného NP. NP jsou členěné do 3 zón ochrany.

Na celém území NP je zakázáno vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody. Dále je zakázáno táboření a rozdělávání ohně. V 1. zóně NP je zakázán vstup mimo značené cesty, ve 2. a 3. zóně je vstup mimo cesty povolen. Sběr lesních plodů je v NP povolen, nestanoví-li návštěvní řád jinak.

V současné době máme v ČR 4 Národní parky:

Krkonošský národní park (KRNAP) o rozloze 36300 ha, vyhlášený v roce 1963,
Národní park Šumava o rozloze 69030 ha, vyhlášený v roce 1991,
Národní park Podyjí o rozloze 6259 ha, vyhlášený v roce 1991 a
Národní park České Švýcarsko o rozloze 7900 ha, vyhlášený v roce 2000.

Chráněná krajinná oblast (CHKO)

Chráněné krajinné oblasti jsou velkoplošná chráněná území, s významným podílem přirozených ekosystémů, vyhlašovaná nařízením vlády. Správu a péči zajišťuje regionální pracoviště AOPK – správa CHKO.

Na celém území CHKO je zakázáno vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody. Stejně jako v NP je zakázáno táboření a rozdělávání ohně. Sběr lesních plodů je povolen.

Národní přírodní rezervace (NPR)

Národní přírodní rezervace jsou chráněná území s menší rozlohou, kde jsou na přirozený reliéf s typickou geologickou stavbou vázány ekosystémy významné a jedinečné v národním či mezinárodním měřítku.

Na území NPR je zakázáno vjíždět motorovými vozidly, vstupovat a vjíždět mimo cesty vyznačené se souhlasem orgánu ochrany přírody. Zakázán je zde také sběr všech rostlin, tedy i hub.

Přírodní rezervace (PR)

Přírodní rezervace jsou chráněná území s menší rozlohou, vyznačující se soustředěním přírodních hodnot se zastoupením ekosystémů typických a významných pro příslušnou geografickou oblast. Pohyb mimo značené cesty i sběr lesních plodů je v PR povolen, nestanoví-li bližší ochranné podmínky jinak.

Národní přírodní památka (NPP)

Národní přírodní památka je maloplošné chráněné území, přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště nerostů nebo vzácných či ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s národním nebo mezinárodním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk. Vstup na území NPP i sběr lesních plodů tamtéž je povolen, nestanoví-li bližší ochranné podmínky jinak.

Přírodní památka (PP)

Přírodní památka je maloplošné chráněné území, přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště vzácných nerostů nebo ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s regionálním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk. Vstup na území PP i sběr lesních plodů tamtéž je povolen, nestanoví-li bližší ochranné podmínky jinak.

Evropsky významná lokalita (EVL)

Evropsky významná lokalita je jedním z novějších typů chráněných území a spolu s ptačími oblastmi tvoří tzv. soustavu Natura 2000. Velikost EVL se může pohybovat od několika čtverečních metrů (např. jeskyně, podkroví domů s letní kolonií netopýrů) až po stovky kilometrů čtverečních. V rámci těchto lokalit jsou chráněny evropsky významná stanoviště a evropsky významné druhy, jež jsou vyjmenovány v přílohách směrnice O stanovištích (92/43/EHS). Seznam evropsky významných stanovišť a druhů vyskytujících se v ČR je vyjmenován ve vyhlášce MŽP 166/2005 Sb. Evropsky významná lokalita je zařazena nařízením vlády ČR do tzv. národního seznamu. Po schválení Evropskou Komisí je zapsána do tzv. evropského seznamu. ^[9] Do šesti let od data tohoto zápisu je stát povinen zajistit územní ochranu EVL, a to buď uzavřením písemné smlouvy s vlastníky dotčených pozemků (smluvní ochrana) nebo vyhlášením některé z výše uvedených kategorií velkoplošných nebo maloplošných ZCHÚ (zákonná ochrana).

Ptačí oblast (PO)

Jako ptačí oblasti se vymezují území nejvhodnější pro ochranu z hlediska výskytu, stavu a početnosti populací určitých druhů ptaků, vyskytujících se na území ČR a stanovených právními předpisy Evropských společenství (směrnice o ptácích 79/409/EHS). Vyhlašuje je vláda nařízením, které obsahuje i stanovení činností vázaných na předchozí souhlas orgánu ochrany přírody.

Další chráněná území

Kromě výše uvedených kategorií chráněných území existují ještě další, u nichž je ovšem ochrana přírody diskutabilní nebo v podstatě žádná.

Přírodní park (PřP) je území cenné pro svůj krajinný ráz a soustředěné estetické a přírodní hodnoty. K umisťování a povolování staveb i k jiným činnostem, které by mohly změnit krajinný ráz, je zde nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Předchůdcem PřP byly klidové oblasti.

Biosférická rezervace je velkoplošné území vyhlášené v rámci mezinárodního programu UNESCO Člověk a biosféra. Tato území představují reprezentativní ukázky kulturních i přírodních krajin, ve kterých zároveň hraje důležitou roli člověk a jeho aktivity s důrazem na trvale udržitelné hospodaření. Nejde o ZCHÚ, ochrana je tedy spíše symbolická.

Lesnický park slouží jako ukázkový objekt trvale udržitelného hospodaření v lesích a krajině. Nemá oporu v zákoně, ochrana přírody je zde na běžné úrovni.

Místní a věcná příslušnost orgánů ochrany přírody

Výjimky ohledně vstupu do konkrétních ZCHÚ a ohledně ochrany zvláště chráněných druhů (ZCHD) povoluje vždy místně a věcně příslušný orgán ochrany přírody (OOP). Těmi jsou:

Na území CHKO: Správa CHKO (není-li dále uvedeno jinak),
na území NP: Správa NP (není-li dále uvedeno jinak),
na území NPR a NPP mimo území CHKO a NP: Správa CHKO dle svého správního obvodu stanoveného vyhláškou MŽP (není-li dále uvedeno jinak),
na území PR a PP mimo území CHKO a NP: Příslušný krajský úřad (není-li dále uvedeno jinak),
na pozemcích a stavbách, které tvoří součást objektů důležitých pro obranu státu mimo vojenské újezdy (dále jen PÚOS), a to na celém území ČR (včetně území CHKO, NP, NPR, NPP, PR a PP): Ministerstvo životního prostředí, resp. jeho příslušný odbor výkonu státní správy,
na území vojenských újezdů: Příslušný vojenský újezd,
v případě ochrany ZCHD mimo výše uvedené případy (zjednodušeně mimo ZCHÚ a PÚOS): Příslušný krajský úřad,
jen ve výjimečných případech výrazně převažujícího jiného veřejného zájmu nad veřejným zájmem ochrany přírody uděluje příslušné výjimky Vláda ČR usnesením.

Historie a současnost ochrany hub u nás ^[10]

Houby byly po dlouhou dobu stranou zájmu státních orgánů ochrany přírody. Přes dlouhodobě pozorovaný ústup některých druhů nebyl až do roku 1992 žádný druh houby na seznamu zákonem chráněných organismů. V 70. letech 20. století se začínají objevovat první organizované snahy mykologů tento stav změnit, a to v obou našich mykologických společnostech, tehdy ještě československých – ČSMS i ČSVSM.

V 80. a 90. letech 20. století probíhaly pod záštitou sekce pro ochranu hub a jejich životního prostředí ČSVSM práce na Červené knize Československa, jejíž 4. svazek, vydaný v roce 1995 již jako Červená kniha ČR a SR, se týká i hub. V roce 1992 se podařilo prosadit zařazení 46 druhů hub do seznamu chráněných organismů, byť z dnešního hlediska je výčet chráněných druhů příliš krátký, zejména srovnáme-li ho s vyššími rostlinami a uvědomíme-li si významný bioindikační potenciál řady druhů hub.

V roce 2006 byl vydán Červený seznam hub (makromycetů) České republiky, který mapuje ohrožení hub na území ČR v letech 1995 – 2005 na základě herbářových položek a terénních údajů spolupracujících mykologů. Uvedené druhy (celkem 904) jsou zařazeny do kategorií podle stupně ohrožení, je uveden trofismus a stručné poznatky o ekologii, popř. jsou zmíněny faktory ohrožující daný druh na území ČR.

Dalšími významnými úspěchy na poli ochrany hub bylo vyhlášení několika chráněných území, kde jsou houby hlavním předmětem ochrany. V roce 1988 byl vyhlášen chráněný přírodní výtvor, dnes NPP Luční, na hrázi stejnojmenného rybníku poblíž Tábora. Roste zde řada vzácných teplomilných hub, zejména hřibovitých. V roce 1989 byl vyhlášen chráněný přírodní výtvor, dnes NPP Velký vrch, u Vršovic na Lounsku. Předmětem ochrany jsou vzácné teplomilné druhy hub, především hřiby a muchomůrky. V roce 1990 byla jako chráněné území vyhlášena nynější NPP Rendezvous u Valtic v okrese Břeclav, kde jedním z předmětů ochrany jsou vzácné dřevokazné houby lužních lesů. Z pozdější doby je ochrana hub akcentována u dalších chráněných území, např. v PR Kladrubská hora u Tábora, PR Na Voskopě poblíž Berouna nebo PR Jílovka v okrese Česká Lípa. ^[11]

V současné době se ochranou hub zabývají v různých dimenzích Sekce pro výzkum diverzity a ochranu hub (makromycetů) ČVSM, aktivní mykologové, mnohdy na nejrůznějších pozicích ve státní správě a ve spolupráci s institucemi odpovědnými za ochranu přírody a mykologická pracoviště při centrálních, popř. regionálních muzeích.

Zákonná ochrana hub a chráněné druhy

Bohužel z hlediska práva jsou houby řazeny mezi rostliny. Je to nešťastné především z důvodu, že jejich funkce v ekosystému je rozdílná a efektivní metody ochrany se ne vždy shodují s metodami používanými pro ochranu rostlin. Z hlediska pozorování četnosti výskytu je u hub problém s faktem, že při tradičních metodách výzkumu registrujeme teprve plodnice, jejichž výskyt může být v některých letech nečekaně bohatý (např. v roce 2013 krasočíška žlutá - Caloscypha fulgens ^[12]), v jiných letech naopak mohou nálezy zcela chybět, přičemž mycelium může být na lokalitách přítomno po celou dobu. Ochrana hub má z hlediska omezení (zákazu) sběru několik rovin.

Obecná ochrana všech druhů rostlin a živočichů na celém území ČR je deklarována v §5 odst. 1 ZOPK: Všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí. Při porušení těchto podmínek je orgán ochrany přírody oprávněn rušivou činnost omezit stanovením závazných podmínek.

Zvláštní ochranu zvláště chráněným druhům rostlin (a tedy ve znění zákona i hub) na celém území ČR dává §49 odst. 1 ZOPK: Zvláště chráněné rostliny jsou chráněny ve všech svých podzemních a nadzemních částech a všech vývojových stádiích; chráněn je rovněž jejich biotop. Je zakázáno tyto rostliny sbírat, trhat, vykopávat, poškozovat, ničit nebo jinak rušit ve vývoji. Je též zakázáno je držet, pěstovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat nebo nabízet za účelem prodeje nebo výměny. U hub je obvykle pouhým okem patrná a rozlišitelná až plodnice (rozmnožovací orgán), realizace ochrany hub je tedy možná jedině ochranou jejich lokalit. Sběr plodnic chráněných druhů je samozřejmě zakázán.

Ochrana konkrétní lokality může být někdy realizována minimalizací vlivů člověka, jindy naopak udržováním jejího stavu intenzivní péčí (např. eliminací náletových dřevin, pravidelným sečením, apod.). K efektivní ochraně a péči je také potřeba znát co nejpřesněji nároky druhu, jehož lokalitu chceme chránit. U některých hub to může být problém, protože jejich nároky přesně neznáme. Při snaze o aktivní ochranu lokality jsou často požadavky různých zde se vyskytujících organismů protichůdné – co jednomu druhu vyhovuje, ničí druh jiný. Podrobnosti stanoví Vyhláška MŽP 395/1992 Sb. (viz dále).

ZOPK v §29 odst. i) zakazuje sbírat houby na území Národních přírodních rezervací. Na území ostatních ZCHÚ mohou existovat další zákazy plynoucí z bližších ochranných podmínek.

Výčet zákonem chráněných druhů hub nalezneme ve vyhlášce ministerstva životního prostředí ČR 395/1992 Sb. Uvádíme jej v původním znění (včetně chyb) s komentářem. Výběr zahrnuje druhy ohrožené sběrem (muchomůrka císařka, hřiby), typické zástupce některých všeobecně vzácných skupin hub (lošáky, dřevní saprotrofové přirozených lesů, druhy oligotrofních stepí a pastvin), které lze z ochranářského hlediska označit za indikační druhy (tj. druhy typické pro určitý typ ochranářsky významných společenstev).

Běžný houbař, pokročilý znalec hub, amatérský ale i profesionální mykolog bude schopen v terénu rozpoznat a určit menší či větší část následujícího seznamu. I řada profesionálních mykologů v životě neviděla některé druhy na seznamu uvedené a zná je pouze z literatury. Navíc u některých druhů není přímo na lokalitě možná spolehlivá determinace, je potřeba plodnici sebrat a podrobit mikroskopickému rozboru, který teprve s jistotou přesně určí druh.

Druhy kriticky ohrožené

bolinka černohnědá - Camarops tubulina
čirůvka hnědočervenavá – Tricholoma inodermeum
čirůvka Josserandova – Dermoloma josserandii [nyní čirůvečka]
hlívička jedlová – Hohenbuehelia abietinum
hlívovec ostnovýtrusný – Rhodotus palmatus
hřib Fechtnerův – Boletus fechtneri
hřib královský – Boletus regius
hřib moravský – Boletus (Xerocomus) moravicus
holubinka blaťácká – Russula helodes [též holubinka rašelinná]
hvězdovka Pouzarova – Geastrum pouzarii
káčovka ploská – Bisocogniauxia simplicitor [správně B. simplicior]
kuřinec subarktický – Ramariopsis subarctica
květka písečná – Montagnea arenaria
lanýž letní – Tuber aestivum
lošáček statný – Phellodon confluens
muchomůrka císařka – Amanita caesarea
muchomůrka Vittadiniho – Amanita vittadinii
náramkovitka žlutozelená - Floccularia straminea
plstnatec různotvarý – Spongipellis fractipes
polnička stepní – Agrocybe stepposa
rudoušek tmavý – Rhodocybe obscura [nyní Clitopilus obscurus]
slizečka chlupatá – Xerula melanotricha
šamonie modrající – Chamonixia caespitosa
špička stepní – Marasmiellus carneopallidus
ucháčkovec šumavský – Pseudorhizina sphaeospora [správně ucháčovec – P. sphaerospora]
václavka bažinná – Armillaria ectypa
vláknice zašpičatělá – Inocybe acutella [nyní I. acuta]

Druhy silně ohrožené

kalichovka luční – Omphalina discorosea [správně k. lužní]
klouzek žlutavý – Suillus flavidus
kukmák dřevní – Volvariella caesiotincta
mozkovka rosolovitá – Ascotremella faginea
modralka laponská - Amylocystis lapponica
ouško citronové – Otidea concinna
pavučinec nancyský - Cortinarius nanceinensis [správně C. nanceiensis]
pazoubek zelený - Microglossum viride
plžatka smrková - Hygrophorus piceae
strmělka suchomilná – Clitocybe barbulatum [správně C. barbularum]
ušíčko jedlové - Pseudoplectania vogesiaca
voskovka cihlová - Hygrocybe sciophana
zvonovka Babingtonova – Entoloma babingtonii [nyní závojenka B.]

Druhy ohrožené

holubinka olšinná – Russula alnetorum
hvězdovka uherská – Geastrum hungaricum
kržatka vrásčitá – Tubaria confragosa
loupavka vápencová – Hysterangium calcareum
prášivka bažinná - Bovista paludosa
šupinovka Henningsova - Pholiota henningsii

Červený seznam

Červený seznam hub (makromycetů) ČR (dále ČS), vydaný v roce 2006 AOPK, je souborné dílo, zachycující stav ohrožení makromycetů, zachycený nálezy v letech 1995 – 2005 a porovnaný s historickými daty před tímto obdobím. Zahrnuje ve všech kategoriích celkem 904 druhů hub, tedy nemalý díl všech u nás rostoucích druhů. Sledované období není náhodné, ale reflektuje postupné zlepšení některých aspektů životního prostředí, které následovalo s určitým zpožděním po politických změnách v roce 1989.

ČS je svým způsobem zvláštní dílo. Jednak vznikl s poměrně značným (11 letým) odstupem od vydání Červené knihy, přičemž obvykle tomu bývá naopak. Navíc není jen výčtem druhů s uvedením kategorie ohrožení, jak bývá v zahraničí zvykem, ale jsou v něm navíc informace o ekologii, rozšíření a konkrétním typu ohrožení v ČR a také odkazy na literaturu k jednotlivým druhům. Úplný seznam druhů rostoucích na našem území (check-list) zatím bohužel neexistuje.

ČS dělí druhy do kategorií podle ohrožení dle kritérií IUCN (International Union for Conservation of Nature and Natural Resources). V zásadě platí, že základní entitou, se kterou se pracuje, je druh (species), byť je to zobecněno na taxon. Myšlenka je zřejmě taková, že se v budoucnu může ukázat, že některé taxonomicky jasně definované infraspecifické taxony (poddruhy, variety, formy) jsou ve skutečnosti samostatnými druhy (byť obtížně rozpoznatelnými – tzv. mikrospecie), a tudíž je žádoucí, aby informace o jejich rozšíření nezapadla do zastřešujícího druhu.

Kvalita zpracování různých skupin hub a tím i počet z nich zahrnutých druhů se neřídí objektivními kritérii, ale je dána dostupností odborníků na danou skupinu mezi mykology v ČR. Některé skupiny hub jsou tak zpracovány velmi stručně nebo vůbec. Nelze ani očekávat, že uváděný počet lokalit se shoduje se skutečností, např. řada houbařů – fotografů houby vyfotí a publikuje na internetových fórech bez dokladování a revize materiálu (zejména mikroskopické).

Kategorie ohrožení dle IUCN, aplikované v ČS:

?EX (extinct) – nezvěstný druh
CR (critically endangered) – kriticky ohrožený druh
EN (endangered) – ohrožený druh
VU (vulnerable) – zranitelný druh
NT (near threatened) – téměř ohrožený druh
DD (data deficient) – druh, o němž jsou nedostatečné údaje

V ČS jsou uvedeny pouze druhy s určitým stupněm ohrožení v ČR, bezproblémové kategorie IUCN (LC – málo dotčený, NE – nevyhodnocený) jsou vynechány, stejně jako kategorie EW (vyhynulý ve volné přírodě), která u hub nemá smysl (týká se především omezených populací živočichů v zajetí, např. v ZOO).

Po cca 10 letech od vydání byla plánována revize ČS. Od jeho vydání byly nalezeny některé z nezvěstných druhů (např. palečka Hollósova - Tulostoma pulchellum ^[13]), jiné zde zahrnuté druhy se stávají téměř hojnými (např. hlíva hnízdovitá – Phyllotopsis nidulans), zatímco se objevuje řada druhů, které si zaslouží zahrnutí v různých kategoriích. Může jít o druhy nově zjištěné na našem území, případně o vzácné druhy, které ale dříve nebyly rozlišovány od běžnějšího dvojníka (např. destice okrouhlá - Discina parma ^[14]). Další kategorií jsou druhy přehlížené, ať již obecně nebo v době tvorby ČS, příkladem může být paluška rudonohá (Typhula erythropus). Leckdy na takové druhy stačí upozornit v odborném tisku či na internetových fórech a během jedné sezóny se cíleným průzkumem objeví řada lokalit.

Otázkou je, jak si poradit s druhy, které i mykolog nalezne jen jednou či párkrát za život, ale nemají žádnou indikační funkci z hlediska "vědecky moderních" přirozených společenstev. ČS např. v rodu Leucoagaricus, který je z tohoto hlediska typický, uvádí pouze jeden druh, přičemž lze konstatovat, že převážná většina druhů tohoto rodu má v rámci Evropy velmi ojedinělé nálezy. Lze spekulovat, že v takových případech neznáme původní niku daného druhu nebo je všeobecně vzácný, ale k člověkem ovlivněným biotopům tolerantní.

Ačkoliv je ČS poctivou vědeckou prací, nemá na rozdíl od seznamu zákonem chráněných druhů žádnou právní váhu. Největší význam pro případné vyhlášení ochrany lokality mají tedy druhy zákonem chráněné. ČS lze však bezpochyby označit za dobrý odborný zdroj pro budoucí výběr druhů do kategorie zákonem chráněných, jako je tomu u Červených seznamů i v jiných biologických vědách. Při spolupráci s orgány ochrany přírody je vhodné upozornit na výskyt druhů z ČS, zejména z vyšších kategorií. Osvícení správci zvláště chráněných území dnes již naštěstí mykologii a mykology neignorují a mohou být ochotni zohlednit jejich požadavky při koncepci plánu péče.

Podrobnější informace o Červeném seznamu najdete na stránkách ČVSM.

Evidence nálezů chráněných a vzácných druhů

Kam se má nálezce v dobré víře v evidenci a zachování lokality obrátit v případě nálezu zvláště chráněného druhu houby nebo druhu sice nechráněného, ale rovněž velmi vzácného a ohroženého (viz kategorie Červeného seznamu)? Otázka je vcelku jednoduchá, ale odpověď už nikoliv. Důležitým předpokladem je samozřejmě správné určení nalezeného druhu, pokud možno s dokladem ve veřejném herbáři, nejlépe v herbáři muzea s mykologickým pracovištěm (u nás především Národní muzeum v Praze, Moravské zemské muzeum v Brně a Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích).

Česká mykologická společnost (ČMS) i Česká vědecká společnost pro mykologii (ČVSM) v různé míře spolupracují s orgány ochrany přírody (OOP), mnohdy ale spíše bez centrální organizace na bázi jednotlivců (svých členů), malých neformálních pracovních skupin či organizovaných terénních akcí, případně grantových projektů, zaměřených na konkrétně vymezené území. Sekce pro výzkum diverzity a ochranu hub (makromycetů) ČVSM shromažďuje zprávy o výsledcích inventarizačních průzkumů a v plánu je tvorba národní databáze pro evidenci nálezů hub.

Místní a věcná příslušnost z hlediska hlášení nálezu orgánům OOP

NP, včetně území NPR, NPP, PR a PP v NP - správa NP
CHKO, včetně území NPR, NPP, PR a PP v CHKO - správa CHKO
NPR a NPP mimo území CHKO a NP - správa CHKO, do jejíhož správního obvodu příslušná NPR nebo NPP patří
PR a PP mimo území CHKO a NP - krajský úřad
Mimo všechna zvláště chráněná území - krajský úřad
Na území vojenského újezdu – správa VÚ

Ve všech výše uvedených případech je vhodné zvážit předání informace i územně příslušnému muzeu a úřadu obce s rozšířenou působností.

Literatura

[1] Dvořák R.: Zajímavosti ze světa hub - vodní houby
[2] Ústav botaniky a zoologie, Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta - Systém a vývoj hlenek, hub a lišejníků
[3] Blackwell M.: The Fungi: 1, 2, 3 ... 5.1 million species? American Journal of Botany 98(3): 426–438. 2011.
[4] AOPK ČR - Biodiverzita
[5] Wikipedia - největší organismy (anglicky)
[6] Van Schöll L. at al.:Rock-eating mycorrhizas: their role in plant nutrition and biogeochemical cycles. Plant Soil (2008) 303:35–47. (anglicky)
[7] Gryndler M. et al. (2004): Mykorhizní symbióza. Academia, Praha: 20-22.
[8] Egli S., Peter M., Buser C., Stahel W. & Ayer F. (2006): Mushroom picking does not impair future harvests – results of a long-term study in Switzerland. Biological Conservation, 129, 271-276. (anglicky, výtah z citované práce)
[9] Natura 2000 - Oficiální webové stránky soustavy Natura 2000 v České republice (AOPK ČR) - Evropsky významné lokality v České republice
[10] Holec J., Borovička J.: Stručná historie ochrany hub na území České republiky in HOLEC J. & BERAN M. [eds.] (2006): Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. – Příroda, Praha, 24: 23-30.
[11] Kubrová J.: Mykologicky významná chráněná území v České republice. Mykologický sborník 90: 1-4.
[12] Burel J.: Jaro 2013 ve znamení krasočíšky žluté. Mykologický sborník 90: 94-96.
[13] Kříž M.: Nové nálezy palečky Hollósovy - Tulostoma pulchellum - v Čechách. Mykologické listy 115: 7-15.
[14] Matýsek D., Dvořák R.: Výskyt destice okrouhlé (Discina parma) na Ostravsku. Mykologický sborník 87: 2-7.