Tricholoma saponaceum

Úvodní stránka

Myko atlas - Tricholoma saponaceum

Tricholoma saponaceum (Fr.) P. Kumm. 1871

čirůvka mýdlová

Systematika

Fungi
Basidiomycota
Agaricomycetes
Agaricales
Tricholomataceae
Tricholoma

Synonyma

Agaricus saponaceus Fr. 1818
Gyrophila saponacea 1886
Tricholoma atrovirens (Pers.) Sacc. 1887
Tricholoma boudieri Barla 1887
Tricholoma cnista (Fr.) Gillet 1874
Tricholoma rapipes (Krombh.) Heilm.-Claus. & Mort. Chr. 2013

Popis

Klobouk je široký 50–100 (140) mm, nejprve sklenutý s podehnutým okrajem, v dospělosti plochý s nepravidelně zvlněným okrajem, často s přetrvávajícím širokým středovým hrbolem. Pokožka je barevně velmi proměnlivá, nejčastěji olivově šedá, také šedá, šedohnědá, červenohnědá, zelená nebo žlutohnědá, na okraji obvykle světlejší, za vlhka mírně slizká, někdy šupinkatá nebo za sucha políčkovitě rozpraskaná.

Lupeny jsou řídké, zoubkem vykrojené, bělavé, později voskově žluté až nazelenalé.

Třeň je nepravidelně válcovitý, 50–100 x 10–30 mm, někdy u báze vřetenovitě zakončený, bělavý nebo našedlý, podélně vrásčitý nebo pokrytý různě tmavými šedohnědými šupinami.

Dužnina je dosti masitá, bělavá, ve třeni někdy růžovějící. Vůně je nepříjemně mýdlová, chuť někdy hořká.

Výtrusný prach je bílý.

Výtrusy jsou elipsoidní až kapkovité, 5–6,5 x 3–4 µm, bezbarvé, hladké.

Výskyt

Roste od července do listopadu, většinou ve skupinách, v listnatých i jehličnatých lesích. Hojnější je pod jehličnany (smrk, borovice, jedle). Roste až do vyšších nadmořských výšek.

Možná záměna

Podobně zbarvené čirůvky jako jsou čirůvka havelka (Tricholoma portentosum) nebo čirůvka odlišná (Tricholoma sejunctum) mají moučnou vůni a vrostle vláknitou pokožku klobouku.

Čirůvka zelánka (Tricholoma equestre) nebo čirůvka osiková (Tricholoma frondosae) mají od mládí žluté lupeny.

Čirůvka žlutohnědá (Tricholoma fulvum) má moučnou vůni a dužnina je výrazně nažloutlá.

Rozlišováno je několik variet, z nichž asi nejznámější je čirůvka mýdlová šupinatá (Tricholoma saponaceum var. squamosum) s tmavě šupinatým třeněm. Lze však najít plodnice s velmi různorodou velikostí i vybarvením šupin na třeni.

Podle některých autorů se může jednat o komplex několika obtížně odlišitelných druhů.

Kuchyňské využití

Nejedlá houba, pravděpodobně jedovatá.

Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal

Literatura

	Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha
	Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha
	Papoušek T. (2010): Velký fotoatlas hub z jižních Čech, 2. opravené vydání
	Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha
	Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha
	Ladislav Hagara (1993): Atlas hub. Neografia, Martin