Postia tephroleuca

Úvodní stránka

Myko atlas - Postia tephroleuca

Postia tephroleuca (Fr.) Jülich 1982

bělochoroš našedlý

Systematika

Fungi
Basidiomycota
Agaricomycetes
Polyporales
Fomitopsidaceae
Postia

Synonyma

Bjerkandera cinerata P. Karst. 1890
Bjerkandera melina P. Karst. 1887
Bjerkandera simulans P. Karst. 1888
Bjerkandera tephroleuca (Fr.) P. Karst. 1882
Leptoporus tephroleucus (Fr.) Quél. 1886
Oligoporus lacteus (Fr.) Gilb. & Ryvarden 1985
Oligoporus tephroleucus (Fr.) Gilb. & Ryvarden 1985
Piptoporus elatinus (Berk.) Teng 1963
Polyporus cineratus (P. Karst.) Sacc. 1891
Polyporus elatinus Berk. 1854
Polyporus linearisporus Velen. 1922
Polyporus melinus (P. Karst.) Sacc. 1888
Polyporus tephroleucus Fr. 1821
Polyporus tokyoensis Lloyd 1915
Polystictus tephroleucus (Fr.) Bigeard & H. Guill. 1913
Postia lactea (Fr.) P. Karst 1881
Spongiporus tephroleucus (Fr.) A. David 1980
Tyromyces elatinus (Berk.) S. Ahmad 1972
Tyromyces melinus (P. Karst.) Bondartsev & Singer 1941
Tyromyces tephroleucus (Fr.) Donk 1933

Popis

Vytváří jednoleté, kloboukaté, méně často polorozlité plodnice rostoucí někdy ve skupině střechovitě nad sebou. Způsobuje hnědou hnilobu dřeva.

Klobouk je široký 40–100 mm, od substrátu odstává 20–50 mm, na průřezu je trojúhelníkovitý, když v místě připojení může být až 50 mm tlustý. V mládí je bělavý nebo krémový, shora jemně plstnatý, později šedavý nebo šedohnědý, lysý a hrbolkatý. Okraj klobouku je v dospělosti tenký a zvlněný.

Rourky jsou dlouhé 5–10 mm, bílé. Póry s hustotou 3–4 (5) na mm jsou okrouhlé, v dospělosti nepravidelné, bílé, krémové nebo za sucha nažloutlé.

Dužnina je zpočátku měkce vláknitá, za sucha křehká, bělavá až krémová. Chuť mírná nebo nahořklá. Keizer (2005) uvádí nasládlou pronikavou vůni.

Výtrusný prach je bílý.

Výtrusy jsou válcovité, obvykle mírně prohnuté, 4–5,5 (6) x 1–1,5 µm velké, hladké, tenkostěnné.

Výskyt

Roste v červenci až listopadu na ztrouchnivělém dřevu listnáčů, vzácněji jehličnanů. Bernichia (2005) uvádí nálezy například na dřevě dubu (Quercus), topolu (Populus), buku (Fagus), javoru (Acer), habru (Carpinus), olše (Alnus), borovice (Pinus), smrku (Picea) a jedle (Abies).

Možná záměna

Někteří autoři rozlišují bělochoroš našedlý (Postia tephroleuca) s mírnou chutí a bělochoroš mléčný (Postia lactea) s chutí hořkou. Podle Antonín (2006) povrch plodnice bělochoroše našedlého (Postia tephroleuca) v reakci s 60% kyselinou sírovou červená, zatímco bělochoroš mléčný (Postia lactea) tuto reakci nevykazuje.

Makroskopicky podobný bělochoroš sněhobílý (Tyromyces chioneus) způsobuje bílou hnilobu dřeva a má širší výtrusy.

Bělochoroš hořký (Postia stiptica) má velmi hořkou dužninu a roste spíše na jehličnanech.

Spíše na jehličnanech roste také bělochoroš křehký (Postia fragilis), jehož dužnina při poranění hnědne.

Kuchyňské využití

Je nejedlý.

Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal

Poznámky k systematice

Pro účely tohoto atlasu budeme bělochoroš našedlý (Postia tephroleuca) a bělochoroš mléčný (Postia lactea) považovat za jediný druh.

Literatura

	Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha
	Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha
	Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha
	Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha
	Gerrit J. Keizer (2005): Encyklopedie Houby. Rebo Productions CZ, Dobřejovice, 2. vydání
	Bernichia A. (2005): Polyporaceae, Edizioni Candusso, Italia