Phaeoclavulina decurrens

Úvodní stránka

Myko atlas - Phaeoclavulina decurrens

Phaeoclavulina decurrens (Pers.) R.H. Petersen 2018

kuřátka sbíhající

Systematika

Fungi
Basidiomycota
Agaricomycetes
Gomphales
Gomphaceae
Phaeoclavulina

Synonyma

Ramaria decurrens (Pers.) R.H. Petersen 1981

Stručný popis

Plodnice jsou střední až velké, vysoké 50–140 mm, široké 20–80 mm, keříčkovité, bohatě větvené. Větvičky jsou vzpřímené, špinavě žluté, později žlutookrové až okrové, při poranění barevně neměnné, větví se ve tvaru písmene U a zakončeny jsou dvěma až čtyřmi asi 1 mm dlouhými zoubky, které při zasychání nebo ve stáří hnědnou.

Hymenium produkující výtrusy je na povrchu větviček.

Třeň je nepravidelně válcovitý, někdy zploštělý, pokrytý bílým myceliem, s četnými rhizomorfami, na jejichž povrchu se nachází drobné hvězdicovité krystaly (viditelné pod mikroskopem).

Dužnina je tuhá a pružná, bělavá nebo nahnědlá. Vůně je za čerstva nevýrazná. Chuť je nahořklá.

Výtrusný prach je světle hnědý.

Výtrusy jsou široce elipsoidní, 5–7 x 3–4 ?m, jemně bradavčité.

Bazidie jsou 4výtrusé s nápadně dlouhými sterigmaty (až 5,5 um) a bazální přezkou. Přezky jsou hojné i v jiných částech plodnice.

Výskyt

Rostou od srpna do září, vzácně, především pod duby a habry.

Možná záměna

Podobná, avšak hojná kuřátka Invalova (Phaeoclavulina eumorpha) rostou pod jehličnany, pod listnáči jen výjimečně a mají delší výtrusy.

Kuřátka přímá (Ramaria stricta) vyrůstají z tlejícího dřeva.

Kuchyňské využití

Jsou nejedlá.

Autorství obrázků: Oldřich Jindřich

Literatura

	Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha
	Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha
	Holec J., Beran M. a kol. (2006): Červený seznam hub (makromycetů) České republiky, Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha