Panus conchatus

Úvodní stránka

Myko atlas - Panus conchatus

Panus conchatus (Bull.) Fr. 1838

hlíva fialová

Systematika

Fungi
Basidiomycota
Agaricomycetes
Polyporales
Polyporaceae
Panus

Synonyma

Clitocybe inconstans (Pers.) P. Karst. 1879
Lentinopanus conchatus (Bull.) Pilát 1941
Lentinus bresadolae Schulzer 1885
Lentinus carneotomentosus (Fr.) J. Schröt. 1889
Lentinus conchatus (Bull.) J. Schröt. 1889
Lentinus inconstans (Pers.) Fr. 1836
Lentinus obconicus Peck 1906
Lentinus percomis Berk. & Broome 1873
Lentinus torulosus (Pers.) Lloyd 1913
Lentinus vaporarius (Bagl.) Henn. 1898
Panus flabelliformis Quél. 1888
Panus monticola Berk. 1851
Panus torulosus (Pers.) Fr. 1838
Panus vaporarius Bagl. 1865
Pleuropus fornicatus Gray 1821
Pleuropus inconstans (Pers.) Gray 1821
Pleurotus carneotomentosus (Fr.) P. Kumm. 1871
Pleurotus torulosus (Pers.) Pilát 1935
Pocillaria conchata (Bull.) Kuntze 1891
Pocillaria percomis (Berk. & Broome) Kuntze 1891
Pocillaria torulosa (Pers.) Kuntze 1898
Pocillaria vaporaria (Bagl.) Kuntze 1898

Popis

Klobouk je široký 40–100 (150) mm, v mládí sklenutý, brzy plochý a ve středu prohloubený, nakonec hluboce asymetricky nálevkovitý až kornoutovitý (tvar ucho), s okrajem dlouho podvinutým, nakonec ostrým. Pokožka klobouku je v mládí jemně sametová, od středu však brzy hladká, nejprve fialová, od středu okrovějící. Fialový odstín při okraji klobouku přetrvává obvykle až do dospělosti.

Lupeny jsou husté a úzké, v mládí fialové, později okrovějící, často větvené, na třeň dlouze sbíhavé, s rovným ostřím.

Třeň je většinou krátký, 10–30 x 10–20 mm, často excentrický, někdy postranní, zbarvený podobně jako klobouk, na bázi bíle plstnatý.

Dužnina je tuhá, pružná, bělavá. Vůně je obtížně definovatelná, nehoubová, někteří autoři ji popisují jako příjemnou, jiní jako nepříjemně aromatickou. Podle Hagara (2014) je chuť nakyslá, po delším ochutnávání pak mírně svíravá.

Výtrusný prach je bílý.

Výtrusy jsou eliptické nebo kapkovité, 5–7 x 2,5–3,5 µm, bezbarvé.

Výskyt

Roste nehojně, od července do listopadu, podle Hagara (2014) za příznivých podmínek i celoročně, někdy jednotlivě, obvykle však v malých trsech, na tlejícím dřevě (pařezy, padlé kmeny) listnatých stromů, zejména buků, bříz, topolů a dubů, výjimečně i na jehličnanech.

Možná záměna

Pro tuhost dužniny a fialové zbarvení alespoň okraje klobouků je od mládí do dospělosti prakticky nezaměnitelná. Později může připomínat některé houževnatce nebo hlívy. Značně tuhou dužninu má například hlíva dubová (Pleurotus dryinus).

Kuchyňské využití

Někde je uváděna jako jedlá, byť značně tuhá houba. Dle našeho názoru se k jídlu nehodí.

Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal, Tomáš Chaluš

Poznámky k systematice

Molekulární data bezpečně ukazují, že hlíva fialová (Panus conchatus) patří do příbuzenstva chorošů navzdory přítomnosti lupenů. Lupeny se zde pravděpodobně vyvinuly nezávisle na vývoji lupenatých hub.

Podle Antonín (2006) česky také hlíva škeblovitá.

Literatura

	Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha
	Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha
	Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha
	Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha