Lycoperdon umbrinum

Lycoperdon umbrinum Pers. 1801

pýchavka huňatá

Systematika

Popis

Plodnice jsou 20–50 mm vysoké, 10–40 mm široké, hruškovité nebo káčovité, v době zralosti na vrcholu s otvorem pro uvolňování výtrusů, na bázi zúžené, s bílými spletenými vlákny mycelia připomínající kořeny vyšších rostlin. Vnější okrovka je v mládí světle krémová, brzy hnědnoucí, s hnědými, rezavě hnědými nebo až tmavě černohnědými ostny vysokými až 1 mm, které v mládí mohou vytvářet skupiny ve tvaru malé pyramidy. Ostny se v dospělosti lámou, ale nevylamují se, aby po nich zůstávaly okrouhlé jizvy (areoly).

Dužnina v teřichu (gleba) je nejprve čistě bílá a pružná, s příjemnou houbovou vůní, později měkká, žloutnoucí, olivově hnědá, nakonec tmavě hnědá, práškovitá, obsahující zralé výtrusy. Sterilní pletivo v bázi plodnice (subgleba) je v mládí bílé, později olivově hnědé nebo šedohnědé.

Výtrusy jsou kulovité, 3,5–5 µm v průměru, nevýrazně bradavčité.

Výskyt

Roste od července do října, dosti hojně, zejména od pahorkatin výše, především v kulturních smrčinách na kyselých půdách, výjimečně i pod listnáči. Najdeme ji v lesním opadu na humózních půdách, ale zaznamenali jsme ji i na tlejícím kmeni smrku.

Možná záměna

Pýchavka horská (Lycoperdon nigrescens) roste na podobných stanovištích, má vylamující se ostny dlouho spojené špičkami.

Pýchavka ježatá (Lycoperdon echinatum) má okrovku s delšími vylamujícími se ostny, roste na zásaditých půdách, především v listnatých lesích (buk).

Méně zkušený houbař by pýchavky mohl zaměnit za jiné druhy břichatkovitých hub, např. za jedovaté pestřce (rod Scleroderma), které však jsou v mládí velmi tuhé a jejich dužnina od středu postupně černá.

Kuchyňské využití

Dokud dužnina zůstává čistě bílá, je pýchavka huňatá stejně jako ostatní pýchavky dobrá jedlá houba.

Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal, Tomáš Chaluš

Literatura

	Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha
	Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha
	Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha

Nálezy

  0066-2017-0115 (23.09.2017, Ústecký kraj)