Inocybe

Inocybe (Fr.) Fr. 1863

vláknice

Systematika

Popis

Malé až střední, výjimečně větší kloboukaté lupenaté houby charakteristické vláknitou strukturou dužniny i povrchu klobouku a třeně. Plodnice jsou většinou zbarvené fádně, bělavě až hnědě přes okrové tóny, ale u řady druhů se projevují i více či méně intenzivní odstíny jiných barev, hlavně žluté, oranžové, narůžověle či masově červené, ale i šeříkově fialové nebo zelenomodré. Jejich pach může být vnímán jako příjemně aromatický – ovocný, moučný, po medu, nebo jako nepříjemný – zemitý, čpavý, spermatický či hnilobný.

Pavučinovitý závoj (kortina) spojující v mládí okraj klobouku s třeněm je buď přítomný (u druhů označovaných jako Cortinatae) nebo nepřítomný (Marginatae). Výtrusy mají jak hladký tak i hranatý nebo hrbolatý povrch. Výtrusný prach je světle, rezavě až tmavě hnědý. Na ostří lupenů jsou přítomné cheilocystidy, které jsou buď jednoduché s tenkými stěnami, přičemž u takových druhů se nevyskytují na ploše lupenů, nebo mají silné stěny, jevící se pod optickým mikroskopem jako dvojité, a krystalky šťavelanu vápenatého na temeni. Takovéto cystidy jsou označovány jako metuloidní. U druhů, u nichž se vyskytují, jsou podobné cystidy přítomné i na ploše lupenů (pleurocystidy).

Vláknice v širším pojetí (včetně rodů Auritella, Nothocybe, Pseudosperma a Tubariomyces) patří k největším skupinám lupenatých hub a jejich počet na celém světě se odhaduje na více než 500 druhů. Nejpočetněji jsou zastoupeny v mírném klimatickém pásmu, mj. v Evropě, ale jsou kosmopolitní a vyskytují se i v jiných světadílech, dokonce i v prostředí tropů. Jsou vázané na listnáče i jehličnany a v extrémních podmínkách i na jiné rostlinné organismy (dryádky v alpinském prostředí). Jejich základní studium a výzkum předpokládá zvládnutí technik mikroskopie. Jejich systematika a taxonomie se v současné době odvíjejí od nejnovějších poznatků fylogenetického výzkumu. Vláknice jsou nejedlé a v řadě případů jedovaté v závislosti na obsahu muskarinu. Některé druhy obsahují psilocybin. Jako jediná jedlá bývá někdy označována vláknice jurská (Inocybe adaequata), avšak ani ta se nedoporučuje ke sběru.

Autorství textů: Bohumil Bušek

Druhy

Inocybe abjecta

Inocybe acuta

Inocybe adaequata

Inocybe albomarginata

Inocybe albovelutipes

Inocybe appendiculata

Inocybe assimilata

Inocybe asterospora

Inocybe auricoma

Inocybe bongardii

Inocybe bresadolae

Inocybe calamistrata

Inocybe calida

Inocybe calospora

Inocybe catalaunica

Inocybe cervicolor

Inocybe cincinnata

Inocybe cookei

Inocybe corydalina

Inocybe curvipes

Inocybe decipiens

Inocybe dulcamara

Inocybe erubescens

Inocybe fibrosa

Inocybe flocculosa

Inocybe fraudans

Inocybe fuligineoatra

Inocybe furfurea

Inocybe fuscidula

Inocybe geophylla

Inocybe geophylla var. lilacina

Inocybe geraniodora

Inocybe glabrescens

Inocybe godeyi

Inocybe grammata

Inocybe griseolilacina

Inocybe gymnocarpa

Inocybe haemacta

Inocybe hirtella

Inocybe hirtelloides

Inocybe hystrix

Inocybe inodora

Inocybe insignissima

Inocybe jacobi

Inocybe lacera

Inocybe langei

Inocybe lanuginosa

Inocybe leptophylla

Inocybe maculata

Inocybe mimica

Inocybe mixtilis

Inocybe muricellata

Inocybe napipes

Inocybe nitidiuscula

Inocybe oblectabilis

Inocybe obscurobadia

Inocybe obsoleta

Inocybe pallida

Inocybe petiginosa

Inocybe phaeodisca

Inocybe phaeoleuca

Inocybe posterula

Inocybe praetervisa

Inocybe pseudodestricta

Inocybe pusio

Inocybe queletii

Inocybe quietiodor

Inocybe reisneri

Inocybe rimosa

Inocybe salicis

Inocybe sambucina

Inocybe sapinea

Inocybe sindonia

Inocybe soluta

Inocybe splendens

Inocybe squamata

Inocybe tenebrosa

Inocybe terrigena

Inocybe transitoria

Inocybe umbratica

Inocybe vulpinella

Inocybe whitei