Hypholoma fasciculare

Hypholoma fasciculare (Fr.) P. Kumm. 1871

třepenitka svazčitá

Systematika

Popis

Klobouk je 20–70 mm široký, polokulovitý, později téměř ploše rozložený, někdy s hrbolkem na středu, sírově žlutý až zelenožlutý, na středu zvláště v dospělosti s červenavými, červenohnědými až hnědými tóny. U zcela mladých plodnic je klobouk na povrchu potažen bělavou či nažloutlou pavučinkou, kterou jsou rovněž zakryté lupeny. Později je okraj klobouku nepravidelně třásnitě ověšený, v dospělosti většinou velum mizí.

Lupeny jsou husté a tenké, k třeni připojené, v mládí zelenožluté, v dospělosti až téměř hnědé či fialově hnědé od dozrávajících výtrusů, ale při pozorném pohledu vždy se zelenožlutým tónem.

Třeň je válcovitý, dutý, hladký, 3–10 mm široký, sírově žlutý, směrem k bázi světlejší, u mladších plodnic v horní části s prstencovitými zbytky pavučinky, u starších plodnic často hnědě poprášený od výtrusů.

Dužnina je sírově žlutá až zelenožlutá, odporně hořká. Vůně je nevýrazná, houbová.

Výtrusný prach je černofialový.

Výtrusy jsou eliptické až mandlovité, 6,5–8 x 3,5–4,5 µm, hladké, s klíčním pórem.

Výskyt

Roste hojně od časného jara do pozdního podzimu i za mírné zimy v početných trsech na mrtvém dřevě listáčů i jehličnanů i u paty živých stromů. U stromů a pařezů často růstem kopíruje kořenový systém, zdánlivě pak vyrůstá ze země, i když zdrojem živin je v půdě skrytá dřevní hmota.

Otravy a jedovaté látky

Vzhledem k extrémní hořkosti je třepenitka svazčitá při běžné kuchyňské úpravě nepoživatelná. Jak říkával na přednáškách a vycházkách pan Havelík, je to houba velmi vhodná, dobrá k zahození. Připravený pokrm pravděpodobně vyhodíte i s hrncem.

V literatuře jsou popsány otravy třepenitkou svazčitou, Kubička a kol. (1980) uvádí bývalý SSSR, Rakousko, Itálii a Japonsko. Průběh otravy se podobal pravé faloidní otravě s poškozením jater a ledvin a úmrtím v jaterním kómatu. Podrobnosti kuchyňské úpravy mi nejsou známy, ale pravděpodobně šlo o speciální postup, při němž může hořkost vymizet (např. mléčné kvašení, používané u palčivých ryzců), nebo o obzvláště odhodlané konzumenty.

Jedovaté látky nebyly identifikovány, nicméně je třeba ji považovat za přinejmenším podezřelou z jedovatosti. Pokud se její jedovatost skutečně prokáže, byla by jediným naším termostabilně jedovatým druhem, který má nepříjemnou chuť. Všechny ostaní jedovaté houby naší přírody mají chuť příjemnou.

Možná záměna

Je popsána třepenitka svazčitá drobná (Hypholoma fasciculare var. pusillum), která je výrazně menšího vzrůstu s kloboučky maximálně 20–30 mm v průměru, ostatní znaky jsou shodné. Někteří autoři ji považují za samostatný druh, nazývaný třepenitka drobná (Hypholoma subviride).

Jedlá třepenitka maková (Hypholoma capnoides) má lupeny v mládí bělavé, s dozráváním výtrusů postupně tmavnoucí do typické makově modrošedé barvy. Dužnina není hořká. Roste na podzim v trsech a skupinách na mrtvém dřevě jehličnanů, zejména smrků.

Třepenitka cihlová (Hypholoma lateritium) je hojný, statnější a masitější druh s kloboukem až 15 cm v průměru. Klobouk má výrazné cihlově červené tóny, zatímco třeň je bělavý s nažloutlými tóny, nikdy ne sírově žlutý. Roste trsnatě na mrtvém dřevě listnáčů, spíše v teplejším období roku, často na stejných lokalitách jako třepenitka svazčitá. Vzhledem k nahořklé dužnině je nejedlá.

Třepenitka kořenující (Hypholoma radicosum) je vzácnější druh, rostoucí jednotlivě nebo v malých skupinách na mrtvém dřevě jehličnanů, zejména ve vyšších polohách. Klobouk má žlutý až žlutooranžový, je statnější než třepenitka svazčitá a třeň má dlouze kořenující. Je nejedlá, Kubička a kol. (1980) ji uvádí jako slabě jedovatou.

Autorství textů: Radim Dvořák
Autorství obrázků: Karel Tejkal, Tomáš Chaluš

Literatura

	Fellner R. (2016): Atlas krkonošských mechorostů, lišejníků a hub 2, Správa Krkonošského národního parku
	Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha
	Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha
	Noordeloos M. E. (2011): Strophariaceae, Fungi Europaei 13, Edizioni Candusso, Italia
	Papoušek T. (2010): Velký fotoatlas hub z jižních Čech, 2. opravené vydání
	Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha
	Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha
	Gerrit J. Keizer (2005): Encyklopedie Houby. Rebo Productions CZ, Dobřejovice, 2. vydání
	Hagara L. (1992): Huby - dvojníky. Obzor, Bratislava
	Kubička J., Erhart J., Erhartová M. (1980): Jedovaté houby, Praha, Avicenum

Nálezy

  0066-2017-0038 (07.05.2017, Středočeský kraj)