Armillaria ostoyae

Armillaria ostoyae (Romagn.) Herink 1973

václavka smrková

Systematika

Synonyma

Armillariella ostoyae Romagn. 1970

Popis

Klobouk je široký 30–150 (200) mm, nejprve polokulovitý nebo kuželovitě sklenutý, později téměř plochý, obvykle masově červenohnědý, pokrytý kontrastními tmavohnědými, rezavě hnědými, někdy až černohnědými šupinkami. Okraj klobouku je v mládí podehnutý a se třeněm spojený bělavým závojem. V dospělosti, zejména po deštích, šupiny při okraji klobouku mizí.

Lupeny jsou středně husté, bělavé nebo krémové, později narůžovělé, v dospělosti červenohnědě skvrnité.

Třeň je válcovitý, na bázi mírně rozšířený, 60–150 x 5–30 mm, pod kloboukem bělavý, směrem k bázi masově červenohnědý a šupinatý. Na třeni zůstává výrazný bělavý vatovitý prsten, níže zbytky závoje mohou vytvářet nepravidelné vatovité pásy nebo prstence.

Dužnina je bělavá, na řezu neměnná, tuhá. Vůně je nevýrazná, někdy přirovnávaná k sýru Camembert. Chuť je lehce svíravá.

Výtrusný prach je bělavý.

Výtrusy jsou oválné, široce eliptické, 8–10 x 5–7 µm, hladké, bezbarvé.

Výskyt

Roste od září do listopadu, místy velmi hojně, v trsech, na tlejícím nebo i živém oslabeném dřevě jehličnanů, zejména smrku, vzácně na listnáčích. Najdeme ji i mimo les, hojnější je od středních poloh výše. V některých letech se objeví v jediné výrazné růstové vlně, která může trvat jen dva týdny. Šířit se může nejen výtrusy, ale i podhoubím, které vytváří černou kůrou pokryté provazce (rhizomorfy), jejichž prostřednictvím houba napadá kořenový systém sousedních stromů. V kulturních smrčinách je václavka smrková nebezpečným parazitem působícím značné škody.

Možná záměna

Základními znaky václavky smrkové jsou růst na jehličnanech (smrk) a masité, rezavě (masově) hnědě zbarvené plodnice.

Václavka hlízovitá (Armillaria gallica) roste především na dřevu listnáčů v nižších polohách, mívá nápadně hlízovitě rozšířenu bázi třeně.

Václavka cibulkotřenná (Armillaria cepistipes) roste na jehličnanech i listnáčích, některými znaky (jemné šupiny na klobouku, rozšířená báze třeně) je téměř dvojníkem václavky hlízovité.

Václavka severská (Armillaria borealis) vytváří štíhlejší a světle zbarvené plodnice se světlými šupinkami na klobouku. Roste obvykle v bohatých trsech na dřevu listnáčů.

Kuchyňské využití

Všechny václavky jsou jedlé, vyžadují však delší tepelnou úpravu (alespoň 30 minut), protože obsahují termolabilní látky, které mohou způsobit zažívací problémy. S výjimkou nejmladších plodnic sbíráme pouze kloboučky.

Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal

Poznámky k systematice

Podle MycoBank je Armillaria ostoyae (Romagn.) Herink 1973 synonymem pro Armillaria solidipes Peck 1900.

Literatura

	Fellner R. (2016): Atlas krkonošských mechorostů, lišejníků a hub 2, Správa Krkonošského národního parku
	Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha
	Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha
	Papoušek T. (2010): Velký fotoatlas hub z jižních Čech, 2. opravené vydání
	Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha
	Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha
	Gerrit J. Keizer (2005): Encyklopedie Houby. Rebo Productions CZ, Dobřejovice, 2. vydání
	Ladislav Hagara (1993): Atlas hub. Neografia, Martin

Nálezy

  0066-2020-0265 (04.11.2020, Plzeňský kraj)