Amanita virosa

Úvodní stránka

Myko atlas - Amanita virosa

Amanita virosa (Fr.) Bertill. 1866

muchomůrka jízlivá

Systematika

Fungi
Basidiomycota
Agaricomycetes
Agaricales
Amanitaceae
Amanita

Synonyma

Agaricus virosus Fr. 1838
Agaricus virosus var. virosus Fr. 1838
Amanitina virosa (Fr.) E.-J. Gilbert 1941

Popis

Klobouk je široký 30–100 mm. V mládí je plodnice vejcovitá, klobouk zůstává pak dlouho zvoncovitý, později je až poklicovitý s plochým středovým hrbolem. Povrch klobouku je hladký, většinou holý, v mládí lepkavý, později lesklý, slabě slizký jen za vlhka, má nerýhovaný, dlouho podehnutý okraj, často s visícími zbytky vela. Má bílou barvu, střed klobouku může být v dospělosti narůžovělý nebo krémový.

Lupeny jsou husté, volné, u okraje zaoblené, mají bílou barvu. Prsten je chabý, zplihlý, často potrhaný nebo nekompletní, časem mizející, bílý.

Třeň je štíhlý a křehký, válcovitý, 100–150 x 10–15 mm, často pokroucený, vylomitelný, má vláknitý povrch, pod prstenem s hrubými odstálými šupinami. Na bázi má měkkou kulovitou hlízu obalenou volnou cípatou pochvou, zanořenou hluboko do půdy.

Dužnina je křehká, bílá. Chuť je údajně lahodná, vůně nasládlá, v dospělosti nepříjemně ředkvová nebo po syrových bramborách. Všechny části plodnice se s hydroxidem draselným okamžitě zbarvují žlutě.

Výtrusný prach je bílý. Výtrusy jsou bezbarvé, téměř kulovité, hladké, 7–10 x 8–11 µm velké.

Výskyt

Vyrůstá v červenci až říjnu především v jehličnatých a smíšených lesích, na nevápenatých půdách, v podhorských a horských polohách, vzácněji i pod listnáči (buky, duby).

Poznámky

Je smrtelně jedovatá! Obsahuje falotoxiny (faloidin, falisin, falicidin, faloin) a amatotoxiny (amanitiny, amanin a amanulin). Otrava probíhá stejně jako u muchomůrky zelené (Amanita phalloides), podle které se tento druh otravy nazývá faloidní. Příznaky otravy se projeví po 8–48 hodinách, jsou to prudké bolesti, zvracení a průjmy, po 1–2 dnech nastane relativní uklidnění, pak ale dochází k poruchám až selhání činnosti jater a ledvin. Bez léčení nastává většinou smrt, úspěch léčení závisí na rychlosti zahájení léčby.

Možná záměna

V mládí může být zaměněna za mladé pečárky – ty ale nikdy nemají čistě bílé lupeny! Je podobná dalším smrtelně jedovatým muchomůrkám: muchomůrce jarní (Amanita verna) s hladkým třeněm a slabě rýhovaným prstenem, rostoucí na jaře pod listnáči (s hydroxidem draselným se nezbarvuje žlutě), a bílé varietě muchomůrky zelené (Amanita phalloides var. alba) s radiálně vláknitým kloboukem.

Autorství textů: Věra Svobodová
Autorství obrázků: Tomáš Chaluš

Literatura

	Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha
	Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha
	Papoušek T. (2010): Velký fotoatlas hub z jižních Čech, 2. opravené vydání
	Lommer Z., Zelený L. (2008): Lokalita muchomůrky jízlivé - Amanita virosa (Fr.) Bertill. na Kdyňsku.
	Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha
	Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha