Amanita porphyria

Amanita porphyria Alb. & Schwein. 1805

muchomůrka porfyrová

Systematika

Synonyma

Agaricus porphyrius (Alb. & Schwein.) Fr. 1821
Amanita recutita (Fr.) Gillet 1874
Amanitina porphyria (Alb. & Schwein.) E.-J. Gilbert 1941

Popis

Klobouk je široký 20–80 (100) mm, v mládí polokulovitý, později zvoncovitý až sklenutý, ve stáří plochý nebo prohloubený, někdy s hrbolkem. Okraj klobouku mladých plodnic je hladký, u starších s velmi diskrétním rýhováním. Pokožka klobouku je lesklá, hladká, za vlhka lepkavá, snadno slupitelná, zbarvena v různých odstínech šedi s nádechem do fialova a někdy s příměsí teplejších béžovohnědých odstínů. Povrch klobouku je pokryt nepravidelně rozmístěnými, místy slitými nafialověle šedými útržky vela.

Lupeny jsou volné, husté, bílé.

Třeň je válcovitý, 20–60 (120) x 5–25 mm, směrem ke klobouku zúžený, v mládí plný, v dospělosti dutý. Má našedlou až ocelově šedou barvu, která je sytější v dolní části a směrem ke klobouku přechází ve špinavě bílou; na třeni je místy patrné svislé žíhání. Na bázi třeně je polokulovitá hlíza, krytá nepříliš nápadnou, přirostlou, bílo-šedou pochvou. Prsten je gracilní, šedobílý, hladký či při okrajích slabě rýhovaný.

Dužnina je bílá s nádechem do šeda. U plodnic poškozených larvami hmyzu je v místě poškození patrné hnědožluté zbarvení. Vůně je nenápadná, (dle literatury) připomíná ředkev nebo syrové brambory. Chuť je zatuchle zemitá.

Výtrusný prach je bílý.

Výtrusy jsou kulovité, s průměrem 8–9 µm.

Výskyt

Vyrůstá od koce června do října, preferuje podhorské jehličnaté lesy (smrčiny, bory) a kyselý podklad, lze ji však nalézt i pod buky a břízami.

Možná záměna

Nejpravděpodobnější záměna je za jedlou, ale ke konzumaci nedoporučenou muchomůrkou šedivkou (Amanita excelsa). Muchomůrka šedivka nemá až tak výrazně šedé zbarvení třeně a prstenu, její plodnice jsou obvykle masivnější a její prsten je čistě bílý, rýhovaný. Všechny tyto znaky jsou však jen málo spolehlivé a mohou být modifikovány momentálními povětrnostními podmínkami a stavem jednotlivých plodnic.

Méně pravděpodobná je záměna s jedlou muchomůrkou růžovkou (Amanita rubescens). Ta se odlišuje růžovým zbarvením dužniny v místě poškození či po sloupnutí pokožky. Při bázi třeně, která často bývá poškozena larvami hmyzu, je toto zbarvení až masově červené. Růžovění dužniny by mělo být dostatečně spolehlivým znakem k odlišení obou muchomůrek). Růžovka má rýhovaný prsten a nemá pochvu.

Záměna je možná i za jedovatou muchomůrkou tygrovanou (Amanita pantherina), která opět postrádá šedavý nádech prstenu a třeně.

Záměna za houby jiných rodů je velice nepravděpodobná, ovšem byla by možná při extrémní neopatrnosti či hrubé neznalosti houbaře.

Kuchyňské využití

Je mírně jedovatá, ke konzumaci ji nelze doporučit.

Autorství textů: Markéta Vlčková, Vladimír Sojka
Autorství obrázků: Karel Tejkal

Literatura

	Fellner R. (2016): Atlas krkonošských mechorostů, lišejníků a hub 2, Správa Krkonošského národního parku
	Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha
	Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha
	Papoušek T. (2010): Velký fotoatlas hub z jižních Čech, 2. opravené vydání
	Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha
	Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha
	Gerrit J. Keizer (2005): Encyklopedie Houby. Rebo Productions CZ, Dobřejovice, 2. vydání
	Burel J. (2003): Muchomůrka porfyrová - Amanita porphyrea Alb. et Schwein.: Fr.
	Ladislav Hagara (1993): Atlas hub. Neografia, Martin

Nálezy

  0071-2021-0208 (14.09.2021, Plzeňský kraj)