Amanita porphyria Alb. & Schwein. 1805
muchomůrka porfyrová
Systematika
|
Fungi Basidiomycota Agaricomycetes Agaricales Amanitaceae Amanita |
Synonyma
Agaricus porphyrius (Alb. & Schwein.) Fr. 1821
Amanita recutita (Fr.) Gillet 1874
Amanitina porphyria (Alb. & Schwein.) E.-J. Gilbert 1941
Popis
Klobouk je široký 20–80 (100) mm, v mládí polokulovitý, později zvoncovitý až sklenutý, ve stáří plochý nebo prohloubený, někdy s hrbolkem. Okraj klobouku mladých plodnic je hladký, u starších s velmi diskrétním rýhováním. Pokožka klobouku je lesklá, hladká, za vlhka lepkavá, snadno slupitelná, zbarvena v různých odstínech šedi s nádechem do fialova a někdy s příměsí teplejších béžovohnědých odstínů. Povrch klobouku je pokryt nepravidelně rozmístěnými, místy slitými nafialověle šedými útržky vela.
Lupeny jsou volné, husté, bílé.
Třeň je válcovitý, 20–60 (120) x 5–25 mm, směrem ke klobouku zúžený, v mládí plný, v dospělosti dutý. Má našedlou až ocelově šedou barvu, která je sytější v dolní části a směrem ke klobouku přechází ve špinavě bílou; na třeni je místy patrné svislé žíhání. Na bázi třeně je polokulovitá hlíza, krytá nepříliš nápadnou, přirostlou, bílo-šedou pochvou. Prsten je gracilní, šedobílý, hladký či při okrajích slabě rýhovaný.
Dužnina je bílá s nádechem do šeda. U plodnic poškozených larvami hmyzu je v místě poškození patrné hnědožluté zbarvení. Vůně je nenápadná, (dle literatury) připomíná ředkev nebo syrové brambory. Chuť je zatuchle zemitá.
Výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou kulovité, s průměrem 8–9 µm.
Výskyt
Vyrůstá od koce června do října, preferuje podhorské jehličnaté lesy (smrčiny, bory) a kyselý podklad, lze ji však nalézt i pod buky a břízami.
Možná záměna
Nejpravděpodobnější záměna je za jedlou, ale ke konzumaci nedoporučenou muchomůrkou šedivkou (Amanita excelsa). Muchomůrka šedivka nemá až tak výrazně šedé zbarvení třeně a prstenu, její plodnice jsou obvykle masivnější a její prsten je čistě bílý, rýhovaný. Všechny tyto znaky jsou však jen málo spolehlivé a mohou být modifikovány momentálními povětrnostními podmínkami a stavem jednotlivých plodnic.
Méně pravděpodobná je záměna s jedlou muchomůrkou růžovkou (Amanita rubescens). Ta se odlišuje růžovým zbarvením dužniny v místě poškození či po sloupnutí pokožky. Při bázi třeně, která často bývá poškozena larvami hmyzu, je toto zbarvení až masově červené. Růžovění dužniny by mělo být dostatečně spolehlivým znakem k odlišení obou muchomůrek). Růžovka má rýhovaný prsten a nemá pochvu.
Záměna je možná i za jedovatou muchomůrkou tygrovanou (Amanita pantherina), která opět postrádá šedavý nádech prstenu a třeně.
Záměna za houby jiných rodů je velice nepravděpodobná, ovšem byla by možná při extrémní neopatrnosti či hrubé neznalosti houbaře.
Kuchyňské využití
Je mírně jedovatá, ke konzumaci ji nelze doporučit.
 |
 |
 |
Autorství textů: Markéta Vlčková, Vladimír Sojka
Autorství obrázků: Karel Tejkal
Literatura
 |
Fellner R. (2016): Atlas krkonošských mechorostů, lišejníků a hub 2, Správa Krkonošského národního parku |
|
Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha |
|
Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha |
|
Papoušek T. (2010): Velký fotoatlas hub z jižních Čech, 2. opravené vydání |
|
Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha |
|
Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha |
|
Gerrit J. Keizer (2005): Encyklopedie Houby. Rebo Productions CZ, Dobřejovice, 2. vydání |
|
Burel J. (2003): Muchomůrka porfyrová - Amanita porphyrea Alb. et Schwein.: Fr. |
|
Ladislav Hagara (1993): Atlas hub. Neografia, Martin |
Nálezy
0071-2021-0208 (14.09.2021, Plzeňský kraj)
