Amanita phalloides (Fr.) Link 1833
muchomůrka zelená
Systematika
|
Fungi Basidiomycota Agaricomycetes Agaricales Amanitaceae Amanita |
Synonyma
Amanita viridis Pers. 1797
Amanitina phalloides (Vaill. ex Fr.) E.-J. Gilbert 1941
Popis
Klobouk je široký 60–150 mm, nejprve polokulovitý, později rozložený, olivově zelený až žlutozelený, ale i téměř bílý. Za sucha s hedvábným leskem, za vlhka mírně slizký, vrostle vláknitý, spíše výjimečně se zbytky bílého vela, které v mládí obaluje celou plodnici.
Lupeny jsou husté, volné, bílé.
Třeň je válcovitý, 80–120 (150) x 10–25 (v hlíze až 35) mm, bělavý, nažloutlý nebo nazelenalý, šupinkovitě vločkatý, vyrůstající ze zřetelné bělavé pochvy. Prsten je slabě rýhovaný, blanitý, někdy pomíjivý.
Dužnina je bílá, vůně slabě nasládlá.
Výtrusný prach je bílý.
Výtrusy jsou široce elipsoidní, 7–10 x 6–8 µm, průsvitné, hladké, amyloidní.
 |
Výskyt
Najdeme ji nejčastěji v teplých listnatých lesích (dub, buk, habr), výjimečně i pod jehličnany (borovice), objevuje se ale od nížin a do hor. V některých letech roste sporadicky, jindy velmi hojně.
Poznámky
Muchomůrka zelená je smrtelně jedovatá houba nebezpečná i tím, že první příznaky otravy se projevují po delší době od požití (8 až 48 hodin), kdy už bývají poškozeny vnitřní orgány, především játra a ledviny.
Možná záměna
Hlavními poznávacími znaky jsou bílé lupeny a pochva na bázi třeně, přezdívaná také pohár smrti. Přesto si ji nezkušení houbaři dokáží splést především s pečárkami, ale i s bedlami nebo s holubinkami. Nebezpečná záměna hrozí především za druhy s bíle zbarvenými klobouky, například pečárka lesomilná (Agaricus sylvicola) s dlouho světlými lupeny může růst časově i místně společně s muchomůrkou zelenou.
Vzácná, obdobně jedovatá muchomůrka jarní (Amanita verna) roste na jaře, má bílý klobouk a hladký třeň.
Bíle zbarvený klobouk má také muchomůrka jízlivá (Amanita virosa) rostoucí spíše pod jehličnany.
Mírně jedovatá a velmi hojná muchomůrka citrónová (Amanita citrina) nemá výraznou pochvu a na obvykle nažloutlém klobouku často zůstávají útržky závoje.
 |
 |
 |
 |
Autorství textů: Karel Tejkal
Autorství obrázků: Karel Tejkal, Tomáš Chaluš, Martin Valent
Literatura
 |
Fellner R. (2016): Atlas krkonošských mechorostů, lišejníků a hub 2, Správa Krkonošského národního parku |
|
Hagara L. (2014): Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha |
|
Holec J., Bielich A., Beran M. (2012): Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha |
|
Papoušek T. (2010): Velký fotoatlas hub z jižních Čech, 2. opravené vydání |
|
Antonín V. (2006): Encyklopedie hub a lišejníků. Academia, Praha |
|
Hagara L., Antonín V., Baier J. (2005): Houby. Aventinum, Praha |
|
Gerrit J. Keizer (2005): Encyklopedie Houby. Rebo Productions CZ, Dobřejovice, 2. vydání |
|
Ladislav Hagara (1993): Atlas hub. Neografia, Martin |
Nálezy
0071-2024-0184 (29.10.2024, Středočeský kraj)
0066-2022-0176 (22.09.2022, Středočeský kraj)
0188-2021-0012 (23.07.2021, Praha)
0013-2021-0089 (15.07.2021, Praha)
0071-2019-0545 (25.08.2019, Středočeský kraj)
