Přehled článků
Seznam všech článků této sekce
Strana 4 / 5, články 31 - 40 / 49
- 9.10.2011
Spathularia flavida - lopatička kyjovitá - 21.9.2011 Cantharellus tubaeformis - liška nálevkovitá
- 13.7.2011 Helvella queletii - chřapáč Quéletův
- 4.7.2011 Amanita caesarea - muchomůrka císařka
- 5.6.2011 Phallogaster saccatus - rozpuklec hruškovitý
- 2.5.2011 Disciotis venosa - terčovnice síťnatá
- 20.4.2011 Morchella pragensis - smrž pražský
- 21.3.2011 Mycena pura - helmovka ředkvičková
- 26.2.2011 Lactarius flavidus - ryzec žlutavý
- 19.7.2010 Cystolepiota bucknallii - bedla Bucknallova
Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 9.10.2011
Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž
Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž
Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž
Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž
Lopatička kyjovitá (Spathularia flavida) patří do čeledi Geoglossaceae, tedy hub jazourkovitých. Z této skupiny askomycetů jsou známy zejména černé, úzce kyjovité plodnice jazourků (rody Geoglossum a Trichoglossum), případně zelené plodnice pazoubků (rod Microglossum). Nicméně právě sem patří i čapulky (rody Bryoglossum a Mitrula) a vzácné kulatěnky (Cudonia) a lopatičky (Spathularia).
Lopatičky se vyznačují unikátním tvarem plodnic - jsou zploštělé, skutečně připomínají zmenšeninu lopatky (jsou vysoké jen několik cm). Tento rod obsahuje v Evropě s jistotou minimálně dva druhy, přičemž pouze jeden z nich - l. kyjovitá - je udáván z našeho území. Lopatička kyjovitá je zbarvena v tónech žlutých: plodná část je bledě až živě žlutá, třeň je spíše bělavý až bledě žlutý. U nás bývá nacházena pod modříny, ale dle literatury to není pravidlem, údajně může vyrůstat i na jehličí jiných jehličnatých stromů. Lopatička Neesova (Spathularia rufa) se odlišuje plodnou částí zbarvenou okrově či krémově okrově, třeň má špinavě šedavý až žlutohnědý a její plodnice jsou ještě výrazněji zploštělé; roste v mechatých jehličnatých lesích, podobně jako lopatička kyjovitá.
Asi nejpodobnějším druhem, se kterým je reálná záměna, je smrčenka žloutková (Neolecta vitellina). Roste v horských smrkových lesích, u nás je zatím doložena ze Šumavy a Beskyd. Přestože tvoří plodnice výrazně připomínající lopatičku kyjovitou tvarem i barvou, patří systematicky zcela jinam - do samostatného řádu Neolectales, který je mikroskopicky charakteristický mj. absencí parafýz a amyloidními stěnami vřecek (při použití specifické přípravy preparátu). Kromě toho se od lopatiček odlišuje nepoměrně menšími výtrusy (lopatičky mají výtrusy velmi dlouhé - jehlicovité).
Lopatička kyjovitá je pro svou vzácnost zařazena v Červeném seznamu hub (makromycetů) ČR, v kategorii ohrožený druh. V několika posledních desetiletích se její výskyt u nás rapidně snížil. O to zajímavější je její objevení na lokalitě vytvořené člověkem - na rekultivované výsypce mezi Ústím nad Labem a Teplicemi, v okolí nově vzniklého jezera Milada. V tomto prostoru jsou v současnosti známa již dvě místa výskytu - obě jako první vypátral nadšený zájemce o houby, kolega Stanislav Poleník z Ústí nad Labem, kterému jsem také vděčen za pozvání na obě lokality. Právě odtud pocházejí všechny připojené fotografie.
Jedná se teoreticky o jedlý druh, ale pro řídký výskyt není doporučen ke konzumnímu využití.
Cantharellus tubaeformis - liška nálevkovitá
Houby / Poznávejme houby
Radim Dvořák, 21.9.2011
liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák
liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák
liška nálevkovitá - růst ve skupinách
foto: Radim Dvořák
Liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis) je typická masová houba raného podzimu v jehličnatých lesích, zejména ve smrčinách. Je příbuzná lišce obecné (Cantharellus cibarius), ale na rozdíl od ní má dosti smutné vzezření a houbaři ji obvykle ke své škodě neznají či nesbírají.
Plodnice jsou trychtýřovité (nálevkovité), v mládí někdy celkem pestře sytě žlutě až žlutooranžově zbarvené, později získává povrch klobouku hnědé a hnědošedé tóny, které živou žluť přebijí.
Hymenium je tvořeno lištami, které jsou podobné lupenům, ale na rozdíl od nich jsou nízké, řídké a silné. V mládí jsou zbarveny živě žlutooranžově, u dospělých plodnic jsou šedé se žlutým nebo žlutohnědým odstínem.
Třeň je v mládí i v dospělosti žlutý až žlutooranžový. Šířka klobouku bývá běžně 3 - 7 cm a výška plodnic 5 - 8 cm, výjimečně se však najdou i větší kusy.
Dužnina je tenkomasá, poraněním barvu nemění. Vůni má příjemnou, houbovou.
Liška nálevkovitá roste v létě a na podzim pod jehličnany, zejména pod smrky. Hlavní období růstu je ale právě nyní, na začátku podzimu, ale liší se podle nadmořské výšky lokality. Když je její chvíle, jsou některá místa v lese doslova pokryta koberci těchto lišek, a proto se rozhodně vyplatí ji sbírat. Je to dobrá jedlá houba s všestranným kuchyňským využitím.
Vyobrazené plodnice byly nalezeny 18. 9. 2011 ve smrčině poblíž Smilových Hor.
Záměny
Podobná je rovněž jedlá liška žlutavá (Cantharellus lutescens), která je živěji žlutooranžově zbarvená, lišty nemá vyvinuté vůbec nebo jen velmi málo a má je i v dospělosti žlutooranžové. Roste vzácně v podhorských a horských jehličnatých lesích.
Liška šedá (Cantharellus cinereus) je druh s černým až šedočerným kloboukem a šedými lištami a třeněm, rostoucí v teplých lesích pod duby, buky a habry. Je jedlá, ale vzácná.
Trychtýřovité plodnice má i hojný jedlý stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides), jehož černé plodnice mají hymenium hladké a rostou v často hustě nahloučených skupinách až trsech zejména pod buky, duby a habry. Najdete jej v letním i podzimním košíku Aleše Víta.
Stroček kadeřavý (Pseudocraterellus undulatus), též nazývaný liška kadeřavá, roste rovněž v listnatých lesích. Klobouk má šedý s hnědavými tóny, hymenium má světle šedé, mírně zvrásněné, bez zřetelných lišt. Je jedlý, ale méně častý.
Helvella queletii - chřapáč Quéletův
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 13.7.2011
Helvella queletii - chřapáč Quéletův
Foto: Martin Kříž
Helvella queletii - chřapáč Quéletův
Foto: Pavel Špinar
Chřapáč Quéletův zaujímá v rodu Helvella zajímavé postavení: Při starším (a dodnes praktickém) dělení tohoto rodu na stopečky (Cyathipodia), kališníky (Paxina), pravé chřapáče (Helvella s.str.), případně ještě chřapáčky (Leptopodia), sdružuje znaky prakticky všech tří hlavních skupin. Podobnost se stopečkami vykazuje tvar plodnice v mládí: miskovitý klobouk sedí na zřetelném úzkém třeni. Ten však není jednoduše válcovitý, nýbrž žebernatý, čímž se zase vyznačují kališníky, mající rovněž ± miskovitou plodnou část. Ty ale mají třeň význačně krátký, a tak je chřapáč Quéletův, i přes svůj miskovitý klobouk, obvykle zařazován mezi pravé chřapáče. Koneckonců, onen miskovitý klobouk se někdy v dospělosti prolamuje v klasický laločnatý, jak jej známe např. u chřapáče jamkatého či kadeřavého.
Tento nikterak hojný druh můžeme nalézt zejména v teplejších polohách, na jílovité či vápnité půdě, v listnatých lesích, hájích a parcích, zejména pod topoly, často na člověkem ovlivněných místech (okraje cest, výsypky...). Avšak uvádí se také pod jehličnany a až do 900 m n.m. Pro svůj řídký výskyt byl zařazen do Červeného seznamu hub (makromycetů) České republiky, a to do kategorie zranitelný druh (zde však pod rovněž často užívaným jménem Helvella solitaria). Fruktifikuje nejvíce koncem jara a začátkem léta, nicméně setkat se s ním můžeme až do října.
Další informace k tomuto druhu včetně fotografie nalezneme např. v Mykologickém sborníku č. 3-4/2010.
Amanita caesarea - muchomůrka císařka
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 4.7.2011
Amanita caesarea - muchomůrka císařka
Foto: Martin Kříž
Amanita caesarea - muchomůrka císařka
Foto: Petr Mikuš
Amanita caesarea - muchomůrka císařka
Foto: Petr Mikuš
Jednou z nejslavnějších a současně u nás nejvzácnějších hub je muchomůrka císařka - Amanita caesarea. Vědomosti o jejích lahodných chuťových vlastnostech sahají hluboko do historie, jako oblíbená pochoutka byla servírována již na dvorech římských císařů. Odtud také pochází její jméno, ačkoliv i podle vzhledu je jí možno označit za císařku mezi muchomůrkami. Jako jediná má totiž kombinaci oranžovočerveného až oranžovožlutého klobouku, žlutých lupenů a třeně s prstenem a bílého vela universale, patrného v dospělosti v podobě pochvy na bázi třeně.
Její výskyt nejen u nás, ale i jinde v Evropě (především jižní) je lokalizován do xerotermních oblastí s teplomilnou květenou. Její kuchyňské využití bychom si správně měli odepřít, neboť v České republice se jedná doslova o raritu - např. v Čechách je v současnosti známa z jediné lokality v Českém krasu, o něco větší šanci na její nalezení máme na jižní Moravě. Zejména v okolí Brna by bylo záhodno seznamovat s tímto druhem místní houbaře a upozorňovat je, aby při případném nálezu tuto krásku neničili a nechali ji k potěše oka i ostatním návštěvníkům lesa. V našem jídelníčku její místo prakticky plně nahradí jiná výtečná muchomůrka, která je naopak velmi hojná a roste nejen pod duby (jako muchomůrka císařka), ale i pod dalšími listnáči i jehličnany, a to od nížin až vysoko do hor. Řeč je samozřejmě o muchomůrce růžovce - Amanita rubescens, kterou navíc můžeme zkusit využít i pro nějaký recept, který byl původně napsán pro muchomůrku císařku.
Případnému sběrateli muchomůrky císařky teoreticky hrozí dokonce finanční postih - tento druh je totiž zařazen ve vyhlášce č. 395/92 Sb. o zvláště chráněných druzích organizmů, a to v kategorii Kriticky ohrožený druh. V současnosti je ve fázi příprav novelizace této vyhlášky, nicméně pro muchomůrku císařku se nic nemění - měla by setrvat ve stejné kategorii ohrožení. V tomto momentě si neodpustím podělit se s jednou docela úsměvnou příhodou. Kdysi na jedné mykologické akci v jižních Čechách se najednou, z ničeho nic, objevil v mém zorném poli košík plný samých císařek. Začal jsem koulet očima a nemohl jsem se nezačít vyptávat, co to má znamenat, kde se to tady vzalo, kdo to odkud přinesl, a tak podobně... "To jsme před chvilkou nasbírali támhle na hrázi rybníka, jak jsou tam ty starý duby", dostalo se mi odpovědi. Kolega se mě zřejmě trochu rošťácky pokusil otestovat, jestli se na to "chytnu", nicméně já jsem zůstal nohama na zemi. Z úpěnlivé nejistoty mě proto vyvedl až Aleš Vít, který přiznal, že mu tuto krásnou kolekci dali expresně doručit známí z Itálie, kde muchomůrka císařka roste přece jen hojněji než u nás.
Z poměrně běžně rostoucích hub, které by se teoreticky daly zaměnit za muchomůrku císařku, je třeba jmenovat především muchomůrku šafránovou - Amanita crocea, známou též pod jménem pošvatka oranžová - Amanitopsis crocea. Ta se však rychle odliší absencí prstenu a nepřítomností žluté barvy lupenů a třeně (lupeny má spíše bělavé, třeň mívá žíhaný v odstínech barvy klobouku). Mimoto roste na jiných stanovištích - nejčastěji v trávě pod břízami a s oblibou na kyselých půdách ve vyšších polohách, kde by muchomůrka císařka nikdy nevyrostla.
Případný nález muchomůrky císařky hlaste mykologickým pracovištím, např. ústředí ČMS.
Phallogaster saccatus - rozpuklec hruškovitý
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 5.6.2011
Phallogaster saccatus - rozpuklec hruškovitý
Foto: Pavel Špinar
Phallogaster saccatus - rozpuklec hruškovitý
Foto: Pavel Špinar
Existuje několik druhů břichatek, které při dozrávání vydávají nepříjemný pach, linoucí se třeba i několik metrů od místa růstu. Nejznámější takovou houbou je nepochybně hadovka smrdutá - Phallus impudicus. O něco méně běžný, zato však rovněž známý druh charakteristický mršinným zápachem a specifickým tvarem, je květnatec Archerův - Clathrus archeri. Dosti vzácný je relativně malý rozpuklec hruškovitý - Phallogaster saccatus, který si nyní představíme. Plodnice mají zprvu uzavřený hruškovitý tvar (viz přiložené snímky). Na bělavé až zřetelně narůžovělé okrovce se v dospělosti tvoří nepravidelné pukliny, které se postupně zvětšují, až se plodnice cípatě otevře. Jednotlivé laloky jsou však nestejné, nepravidelné, jakoby nalámané. Tím se odhalí na vnitřní straně okrovky uchycený černozelený teřich, který páchne podobně jako hadovka smrdutá - v odpornosti vůně jsou oba druhy rovnocennými soupeři. Rozpuklec je vysoký jen do 5 cm, většinou však ještě méně, a je samozřejmě nejedlý. Roste na ztrouchnivělém dřevě. Všechny jeho nálezy stojí za zaznamenání, takže pokud se s ním setkáte, podělte se o informaci s ČMS nebo jiným mykologickým pracovištěm.
Fotografie, které uvádíme, jsou čerstvé - letošní, zaslal nám je jihočeský mykolog Pavel Špinar a jsou z Táborska, kde jsou nálezy tohoto druhu rovněž ojedinělou záležitostí.
Disciotis venosa - terčovnice síťnatá
Houby / Poznávejme houby
Aleš Vít, 2.5.2011
Disciotis venosa - terčovnice síťnatá
Foto: Aleš Vít
Terčovnice síťnatá na lokalitě
Pole devětsilu
Disciotis venosa - terčovnice síťnatá
Patří mezi jarní vřeckovýtrusé (Ascomycetes). Je řazena ke smržovitým houbám. Ve svém rodu je jediným zástupcem. Roste saprofytně.
Houby na snímcích jsem nalezl a fotil 1. 5. 2011 poblíž Černošic.
Terčovnice tvoří okrouhlé, široce miskovité, laločnatě zprohýbané plodnice, o velikosti až kolem 20 cm. Svrchní strana terčovnice je víceméně žlutohnědá, na spodní straně je bělavě plstnatá, žilnatě sbíhající ke krátkému a v zemi ponořenému třeníku. Dužnina má obvykle pach, připomínající chlor.
Ač místně roste pospolitě, obecně se terčovnice vyskytuje vcelku vzácně na zemi v lesích, parcích i zahradách, jejím prokazatelně oblíbeným stanovištěm jsou podmáčená devětsilová pole kolem potoků, především na vápencem bohaté půdě.
Terčovnice tvarem poněkud připomíná destici chřapáčovou (Discina perlata), ta má ale sytěji hnědé tóny. Vyrůstá z, či v okolí rozkládajícího se dřeva jehličnanů.
Obvyklá doba výskytu: IV-V
Přestože terčovnice síťnatá patří k jedlým houbám, u nás je vedena v červeném seznamu ohrožených druhů, kde je zařazena v kategorii ohrožení „EN“ - ohrožený druh.
Morchella pragensis - smrž pražský
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 20.4.2011
Morchella pragensis - smrž pražský
Foto: Petr Mikuš
Smrže patří mezi houby rostoucí výhradně na jaře. Všechny jsou jedlé a mnohými houbaři oblíbené pro jejich chuťové vlastnosti i nevšední tvar. Jejich určování je však dlouhodobě zapeklitou otázkou. Na tuto problematiku je známo mnoho pohledů, spočívajících v různě širokém/úzkém taxonomickém vymezení. Je záhodno si připomenout nejširší (základní) pojetí. To praví, že existují pouze tři druhy smržů - obecný, kuželovitý a polovolný. Jakýkoli další systém je pouze rozvíjením tohoto, přičemž zmíněné druhy jsou chápány jako okruhy (skupiny) druhů. Smrž pražský - Morchella pragensis jednoznačně patří do okruhu smrže kuželovitého. Spíše než svými znaky se od něj odlišuje místem výskytu, aspoň jak říkají popisy. Roste totiž na lokalitách ovlivněných lidskou činností, jako jsou tovární dvory, areály pil, záhony kolem chodníků apod., ve městech, zahradách nebo i v lese na pilinách po těžbě dřeva. Poslední dobou převládají jeho nálezy na místech s vysypanou mulčovací kůrou či v jejich blízkosti. Naopak smrž kuželovitý - Morchella conica se vyskytuje typicky v přírodě na člověkem nezasažených místech, nejčastěji pod jasany. Teorie o rozlišování těchto dvou druhů nicméně prakticky nepřesahuje hranice našeho státu. V ostatních zemích buď k tomuto rozdělování nedochází, anebo se smrž pražský označuje jiným jménem, např. v Itálii jako Morchella tridentina, jinde třeba jako M. hortensis (odpovídá významu "zahradní"). Pro tentýž druh však někteří autoři užívají jméno smrž žebernatý - M. costata, jiní naopak uvedené druhy neztotožňují. Tyto věčné nejasnosti umocňuje i fakt, že v mulčovací kůře nemusí růst jen smrž "pražský", ale čas od času se na takovémto stanovišti vyskytne i smrž obecný - M. esculenta a smrž šedočerný (s. jedlý) - M. vulgaris, čili druhy z jiné skupiny smržů. Pokusy o určování však nejvíce znesnadňuje skutečnost, že smrže jsou velmi proměnlivé houby a uvnitř svých skupin se běžně vyskytují různé přechodné formy. Za těchto okolností oprávněně vyvstává otázka, zda uznávání smrže pražského jako dobrého druhu je založeno na kvalitní vědecké bázi, nebo jen na dlouhodobé národní tradici. Vždyť jej popsal František Smotlacha. Ačkoli se může smrž pražský objevit prakticky kdekoliv, kde se pracovalo s mulčovací kůrou, aktuálně nebude lehké ho najít kvůli panujícímu suchu (šance trvá zhruba do poloviny května). Přiložený snímek pochází ze šluknovského výběžku, pořízen byl o uplynulém víkendu.
Mycena pura - helmovka ředkvičková
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 21.3.2011
Mycena pura - helmovka ředkvičková
Foto: Petr Mikuš
Helmovka ředkvičková - Mycena pura je velmi hojná houba, vyskytující se převážně na podzim. Nicméně i ze začátku sezóny (přelom jara a léta) na ni můžeme narazit, zejména pokud je ráz počasí spíše chladný a deštivý. Houbaři si občas nebývají jisti, zda našli tento druh, který je slabě jedovatý, nebo lakovku ametystovou - Laccaria amethystina, která je jedlá. Odlišení je přitom snadné - kromě mnohem sytější fialové barvy lakovky ametystové (zejména v lupenech, které má řidší a tlustší) nám pomůže zejména nepříjemný pach po ředkvi, jímž se vyznačuje helmovka ředkvičková. Barvy této helmovky přitom nemusí být vždy jen v odstínu fialové, jak ukazuje náš snímek, ale často vybledají, známy jsou dokonce různé barevné formy - šedomodravá, žlutavá apod. Roste v opadu všech typů lesa.
Lactarius flavidus - ryzec žlutavý
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 26.2.2011
Lactarius flavidus - ryzec žlutavý
Foto: Petr Mikuš
V době, kdy nás při očekávání jara sevřely mrazy - minimálně v nočních hodinách, nahlédneme ještě do loňské bohaté sezóny. Rostlo toho opravdu hodně, včetně mnoha mykorhizních hub. Jednou z takových je velmi pěkný ryzec, který se nevyskytuje jen tak kdekoliv, ale je vázaný na vápnité lokality v teplých oblastech. A tak nikoho asi nepřekvapí, že jeho rozšíření v Čechách má dvě hlavní centra - Český kras a široké okolí středního Polabí s dosahem až do severního Mladoboleslavska. Jsou však známy nálezy i jinde, v minulosti byl např. doložen i z Českého středohoří. Je charakteristický žlutavou barvou plodnice a fialověním všech jejích částí po poranění. Těmito vlastnostmi se vyznačuje též u nás rostoucí, ale mnohem vzácnější ryzec honosný - Lactarius repraesentaneus. Ten však roste v horských a podhorských smrčinách. Ryzec žlutavý se naopak vyskytuje typicky v doubravách a dubohabřinách v oblasti teplomilné květeny. Je nejedlý.
Cystolepiota bucknallii - bedla Bucknallova
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 19.7.2010
Cystolepiota bucknallii - bedla Bucknallova
Foto: Martin Kříž
Vydatná fronta s bouřkami a deštěm, která se nedávno přehnala přes naše území, se již začíná projevovat na růstu hub - zatím jen tzv. podeštných druhů, které se vyznačují drobnými a tenkými plodnicemi a za sucha rychle mizí. Nicméně když budeme mít štěstí, můžeme narazit i na nějaký ten vzácnější druh. Dnešním zajímavým nálezem byla bedla Bucknallova, charakteristická malými rozměry, fialovými odstíny na klobouku i na třeni a nepříjemným pachem. Snímek pochází z Českého středohoří.
