Co dělat při podezření na otravu houbami
Volejte Toxikologické informační středisko: tel. 224 91 92 93 nebo 224 91 54 02.
Pár slov úvodem
V České republice se každoročně jedovatými houbami otráví desítky houbařů. Otravy mohou mít za následek nejen nepříjemné zážitky a pobyt v nemocnici, ale často také trvalé poškození zdraví a v nejhorších případech i úmrtí. Řada otrav je přitom zcela zbytečná a jen při troše pozornosti a znalostí základních pravidel pro sběr hub se jim dá zabránit.
Na této stránce budeme postupně publikovat nejnebezpečnější u nás rostoucí jedovaté druhy hub a spolu s nimi jedlé houby, za které bývají nejčastěji zaměňovány.
Pravidla pro sběr hub k jídlu
Sbíráme jen ty druhy hub, které bezpečně známe a které mají dostatek znaků pro spolehlivé určení. Plodnice příliš mladé nebo pozměněné neobvyklými povětrnostními podmínkami nemusí mít všechny typické znaky vyvinuté a nejsou vhodné ke sběru pro kulinární účely. Za případný omyl se bohužel platí vysoká cena.
Při sběru hub si důkladně všímáme všech znaků. Přehled většiny důležitých znaků je uveden na stránce pro zaslání dotazu do poradny. Zejména druhy s nebezpečnými jedovatými dvojníky vyjmeme vždy ze země celé, neodřezáváme jen klobouk. Teprve po stoprocentním určení druhu je možné například odříznout spodek třeně, kde jsou mnohdy důležité znaky pro determinaci. Přesto raději doporučujeme donést houby domů co možná nejlépe zachovalé, aby byla příležitost napravit případné omyly v určení a před kuchyňským zpracováním vyřadit podezřelé plodnice.
Pokud si chceme rozšířit repertoár konzumovaných druhů, nejprve se naučíme dobře znát nejen nově sbíraný druh, ale i podobné nejedlé, a zejména jedovaté druhy. Své určení si opakovaně necháme ověřit u odborníků, například v mykologické poradně, na přednášce, výstavě či odborně vedené vycházce. Je nutné studovat živé plodnice, ne jen poslat k potvrzení fotografie. Fotografie nezachytí mnoho důležitých znaků, jako např. vůni, chuť, slizkost či lepkavost, často ani barvy nejsou věrné nebo chybí pohled na důležitý určovací znak.
Při sbírání hub dáváme pozor na děti, jestli houby neochutnávají. Mnoho jedlých druhů hub je za syrova jedovatých. Pro malé děti jsou navíc houbová jídla nevhodná pro jejich těžkou stravitelnost. Při případné otravě je dítě ohroženo výrazně více než dospělý.
Zvláště opatrní musíme být při sběru hub k jídlu v zahraničí, zejména ve vzdálených končinách, na jiných kontinentech a v odlišných klimatických zónách. Přestože tamní houby mohou být velmi podobné našim druhům, ba dokonce to mohou být přímo ony, neboť existují i druhy kosmopolitní (celosvětově rozšířené), mnohem pravděpodobněji se bude jednat o druhy místní, o jejichž jedlosti či jedovatosti nemusí existovat žádné údaje. Například již v nedaleké oblasti Středomoří roste řada jiných druhů hub a naopak mnoho našich druhů zde chybí, podobně je tomu v mírném pásu Severní Ameriky. Spolu se skladbou dřevin se mění i mykorizní druhy. Vždy je vhodné se nejprve seznámit s místní mykoflórou v literatuře nebo konzultací s místními odborníky. Pravidla platná u nás (např. ochutnávání holubinek, všechny hřiby jsou jedlé kromě hořkých apod.) jinde platit nemusí!
Jedovaté houby podle chuti nepoznáme
Naprostá většina našich jedovatých hub má chuť příjemnou, některé druhy podle výpovědi otrávených dokonce vynikající. Například otrávení muchomůrkou zelenou často tvrdili, že chutnější houbový pokrm v životě nejedli. Ochutnáním tedy v žádném případě jedovatou houbu od jedlé nepoznáme!
Nepravdivé mýty a pověry
Mezi lidmi se tradují různé "zaručené" způsoby, jak poznat jedovatou houbu. Žádná z následujících pověr (přeškrtnutý text) není pravdivá:
- Jedovaté houby nejsou červivé ani okousané od plžů.
Plži a hmyz ("červi" jsou larvy bedlobytek) mají značně odlišný metabolismus než lidé a toxiny škodící člověku mohou pro ně být neškodné. - Jedy v houbách se zničí vařením.
Řada jedlých hub je za syrova jedovatá, ale po tepelné úpravě (doporučujeme minimálně 20 minut varu) jsou jedlé - například čirůvka fialová, hřib koloděj, muchomůrka růžovka. Nebezpečné jedovaté druhy ale obsahují termostabilní toxiny, tj. jedy, které se varem neničí. - Jedovaté houby jsou pestře a výrazně zbarvené.
Toto lze říci o téměř neškodné muchomůrce červené, ale nikoliv o smrtelně jedovaté muchomůrce jízlivé či pavučinci plyšovém. - Stříbro při kontaktu s jedovatou houbou zčerná.
To je holý nesmysl, žádný ze známých houbových jedů takovou reakci nevyvolává.
Základní typy otrav
| Typ otravy | Doba latence | Projevy | Příklady druhů |
|---|---|---|---|
| Faloidní | 6 - 48 h | Zvracení a průjmy trvající cca 2 dny, později vážné poškození jater, při vyšší dávce či bez lékařské pomoci smrt za 5-6 dní. | muchomůrka zelená muchomůrka jarní muchomůrka jízlivá čepičatka jehličnanová bedla chřapáčová |
| Parafaloidní | 5 - 10 h | Nevolnost, bolesti hlavy a břicha, zvracení, později selhávání krevního oběhu, otok mozku, selhání jater. | ucháč obecný |
| Muskarinové | 0 - 2 h | Pocení, slinění, slzení, zvracení, průjmy, pokles krevního tlaku, třesavka, zúžení zornic, poruchy vidění, později dýchací obtíže, při vyšší dávce bez pomoci hrozí smrt. | vláknice začervenalá vláknice zemní vláknice Godeyova strmělka listomilná |
| Mykoatropinové | 0,5 - 3 h | Nevolnost, zvracení, bolesti hlavy, bušení srdce, rozšířené zorničky, později halucinace a změny chování. Obvykle mizí druhý den. | muchomůrka tygrovaná muchomůrka červená |
| Psilocybinové | 20 - 60 min | Individuální psychické změny - zrakové a sluchové halucinace, změny vnímání času a prostoru, střídání nálad; zrychlený tep, zvýšený krevní tlak. Příznaky kulminují cca 1,5 h po požití, zcela mizí po 6 - 12 h. Někdy se příznaky vracejí bez další konzumace houby (flash-back) i několik týdnů až měsíců po požití. | lysohlávka kopinatá lysohlávka česká |
| Orellaninové | 2 - 17 dní | Nejprve zvýšená tvorba moči, později naopak snížená až zcela zastavená, bolesti žaludku, zvracení, sucho v ústech. Smrt nastává následkem poškození ledvin. | pavučinec plyšový pavučinec skořicový pavučinec polokrvavý |
| Rhabdomyolytické | 1 - 3 dny | Únava, svalová slabost, bolest svalů, po několika dnech ztuhlost svalů a tmavá moč, zarudlá kůže obličeje, nutkání na zvracení a silné pocení. Může nastat i smrt v důsledku poškození srdečního svalu a ledvin. | čirůvka zelánka (?) |
| Gastrointestinální | 1 - 4 h | Hlavními příznaky jsou zvracení, průjem či obojí. Hrozí dehydratace organismu a související potíže, smrt nastává při kvalifikované lékařské pomoci jen výjimečně. Jde o nesourodou skupinu otrav, toxiny jednotlivých druhů se liší, řadu z nich neznáme. | čirůvka tygrovaná závojenka olovová závojenka jarní pečárka zápašná ryzec hnědý penízovka vřetenonohá pestřec obecný pestřec bradavčitý |
| Autoimunitní a alergické | ihned - 1 h | Patří sem nejrůznější většinou banální alergické reakce, např. oční a plicní alergie na výtrusy, střevní potíže, reakce na houbová antibiotika. Řadíme sem ale rovněž životu nebezpečnou "otravu" po opakovaném požití čechratky podvinuté, mající za následek poškození ledvin a výjimečně i smrt. | čechratka podvinutá hlíva ústřičná pýchavky |
| V kombinaci hub s alkoholem | ihned - 30 min | Červený obličej, později i trup a horní končetiny, bušení srdce, dýchací obtíže, zvracení, průjem, strach ze smrti. Příznaky obvykle do 2 hodin mizí, mohou se objevit po dalším požití alkoholu až 3 dny po požití houby. | hnojník inkoustový hnojník třpytivý |
| Po syrových houbách | různá | Mnoho jedlých hub obsahuje v syrovém stavu termolabilní jedovaté látky. Některé druhy způsobují zvracení či průjmy, jiné obsahují cytolytické či hemolytické toxiny, např. vynikající jedlá houba muchomůrka růžovka. Druhů, které jsou spolehlivě jedlé i za syrova, je menšina. | hřib satan hřib koloděj hřib kovář muchomůrka růžovka muchomůrka pošvatá čirůvka fialová václavky |
| Po změněných houbách | různá | Patří sem různá poškození zdraví houbami napadenými, v rozkladu či zapařenými, rovněž otravy chemickými látkami absorbovanými houbou z okolí, jako jsou např. pesticidy, herbicidy, insekticidy, těžké kovy a radioaktivní látky. | nedohub zlatovýtrusý nedohub zelený |
Členění podle Kubičky (Jedovaté houby, 1980), upraveno.
Přehled článků
Seznam všech článků této sekce
Strana 2 / 2, články 11 - 17 / 17
- 1.6.2011
Agaricus xanthoderma - pečárka zápašná - 1.5.2011 Inocybe erubescens - vláknice začervenalá
- 30.4.2011 Gyromitra esculenta - ucháč obecný
- 29.4.2011 Entoloma vernum - závojenka jarní
- 30.10.2010 Amanita muscaria - muchomůrka červená
- 16.9.2010 Entoloma sinuatum - závojenka olovová
- 29.8.2010 Omphalotus olearius - hlíva olivová
Agaricus xanthoderma - pečárka zápašná
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 1.6.2011
pečárka zápašná, jedovatá
foto: Jiří Burel
pečárka zápašná, jedovatá
vlevo oxidace dužniny krátce po rozkrojení, vpravo tatáž plodnice po 30 minutách
foto: Radim Dvořák
pečárka ovčí, jedlá
foto: Jiří Burel
Pečárka zápašná (Agaricus xanthoderma) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Je rovněž známá pod jménem žampion zápašný, v současné době je ale pro rod Agaricus v literatuře používán český název pečárka. Latinsky je často psána ve formě Agaricus xanthodermus, ale správnější je forma xanthoderma, neboť derma (kůže, pokožka) je podstatné jméno, a neshoduje se tudíž v koncovce s rodem slova Agaricus, jak by tomu bylo u přídavného jména.
Sběratelé divoce rostoucích pečárek ke kulinárním účelům si musí dát pozor nejen na smrtelně jedovatou muchomůrku zelenou, její bílé variety a příbuzné druhy (muchomůrku jarní a muchomůrku jízlivou), ale i na tento místy velmi hojný druh jedovaté pečárky. Pečárka zápašná je nejhojnějším představitelem "zápašné" sekce Xanthodermatei, nehojně až vzácně lze nalézt i další příbuzné a rovněž jedovaté druhy.
Pečárka zápašná je statný druh, rostoucí často v početných skupinách či čarodějných kruzích. Klobouk je v mládí uzavřený, zaobleně válcovitý nebo uťatě kuželovitý, později zalomeně polokulovitý a v dospělosti až téměř ploše rozložený, bílý, 10 až 20 cm v průměru. Typické je zalomení klobouku cca v 1/3 od středu, křivka není čistě polokulovitá. U var. lepiotoides je klobouk šupinatě rozpukaný. Třeň je válcovitý, na bázi někdy mírně ztluštělý, ale bez hlízy, bílý, v horní třetině nese výrazný bílý prsten. Lupeny jsou v mládí bělavé, pak šedorůžové, růžovohnědé, až nakonec tmavě čokoládově hnědé. Dužnina poraněním rychle sytě chromově žloutne, což je patrné nejlépe na bázi (spodku) třeně. Žlutá barva se po 10 - 20 minutách mění na fialovohnědou, pak na hnědou a za delší čas zcela vybledne do původní barvy. Pach je nepříjemný, po dezinfekci, fenolový (karbolový). Nepříjemný pach se vařením stupňuje. Roste od června do listopadu v listnatých a smíšených lesích, parcích, zahradách i na trávnících v městské zástavbě.
Příbuzné druhy
- pečárka perličková (Agaricus praeclaresquamosus)
- pečárka koroptví (Agaricus phaeolepidotus)
- pečárka Pilátova (Agaricus pilatianus)
vykazují stejnou chromově žlutou oxidační reakci dužniny, spolu s následným hnědnutím až odbarvením, a také nepříjemně páchnou po fenolu. Jsou rovněž jedovaté.
Otravy pečárkou zápašnou
Za 1-3 hodiny po požití se objeví nevolnost a úporné zvracení, průjmy jsou spíše výjimečné. Žaludeční křeče mohou způsobit život ohrožující perforaci žaludečního vředu. V literatuře se udává, že z vápencového podloží (např. Český kras) potíže nezpůsobuje. V žádném případě však nelze pečárku zápašnou doporučit ke sběru. Toxiny nejsou známé.
Záměny za jedlé druhy
Pečárka zápašná bývá zaměňována za jedlé žloutnoucí pečárky, jako jsou např. pečárka ovčí (Agaricus arvensis), pečárka hajní či lesomilná (Agaricus silvicola), pečárka hlíznatá či uťatohlíznatá (Agaricus essettei). Všechny jedlé žloutnoucí pečárky voní příjemně po anýzu nebo hořkých mandlích, žloutnou pomaleji a ne tak sytě chromově, navíc žlutá barva na poraněných místech vytrvá i po delší době, neodbarvuje se do hněda či do ztracena. Při pozornějším pohledu mají jedlé pečárky klobouk při rozvíjení zaoblený, bez ostrého zalomení typického pro pečárku zápašnou, což se lze při troše cviku naučit a ušetřit si tím zbytečné shýbání a trhání tohoto nepoužitelného druhu.
Literatura
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
Inocybe erubescens - vláknice začervenalá
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 1.5.2011
vláknice začervenalá, jedovatá
foto: Aleš Vít
čirůvka májovka - typická forma, jedlá
foto: Dalibor Marounek
čirůvka májovka - žlutá forma, jedlá
foto: Dalibor Marounek
Vláknice začervenalá (Inocybe erubescens) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Ve starší literatuře lze nalézt název vláknice Patouillardova (Inocybe patouillardii), který je nyní i v české variantě nahrazen výstižnějším.
Klobouk je kuželovitý, bělavý, nažloutlý, později červenající až hnědorezavějící, vrostle vláknitý, obvykle radiálně rozpukaný, 3-10 cm v průměru. Lupeny jsou husté, v mládí bělavé, pak šedavé, v dospělosti od zralých výtrusů okrově hnědé, často červeně skvrnité. Třeň je válcovitý, plný, do 10 cm vysoký a 0,5-1,5 cm silný, bělavý, v dospělosti hnědě poprášený výtrusy. Dužnina je bílá, poraněním červenající, vůně je slabě ovocná až zemitá, nepříjemná. Roste v květnu až červnu ve skupinách v parcích, na okrajích cest a ve světlých listnatých lesích.
Otravy vláknicí začervenalou
Vláknice začervenalá je prudce jedovatá. Účinnou látkou je alkaloid muskarin. Otrava se může projevit již během jídla až do 2 hodin po něm, extrémním pocením, sliněním a slzením. Připojí se žaludeční nevolnost, zvracení a průjmy. Rozšířením periferních cév klesá krevní tlak s pocitem zimy. Na pohled nápadné je zúžení zornic s poruchami vidění. Při požití většího množství hub může nastat i smrt v důsledku zástavy dechu nebo selhání krevního oběhu.
Při otravě je třeba vyhledat co nejrychleji lékařskou pomoc. Naštěstí existuje účinný protijed proti muskarinu - atropin. Tyto dva jedy působí proti sobě, ale určitě nedoporučujeme připravování "lahůdky" v podobě vláknic obložených plody rulíku zlomocného.
Záměny za jedlé druhy
Nejčastěji bývá vláknice začervenalá zaměňována za čirůvku májovku (Calocybe gambosa) a závojenku podtrnku (Entoloma clypeatum) či závojenku sadovku (Entoloma saepium). Tyto jedlé jarní závojenky jsou již popsány v článku o závojence olovové (Entoloma sinuatum).
Čirůvka májovka roste v květnu a červnu v sadech, na loukách a ve světlých lesích mezi travou, často ve skupinách či čarodějných kruzích. Je bílá, případně žlutavá až žemlová u žluté formy. Klobouk je masitý, až 15 cm v průměru, v mládí polokulovitý, v dospělosti plochý. Pokožka klobouku je hladká, nemá ani šupiny ani vrostlá vlákna, maximálně nepravidelné hrbolky. Lupeny jsou bílé i v dospělosti, velmi husté "jako zavřená kniha". Třeň je v mládí kyjovitý, později válcovitý, 1-3 cm v průměru a až 15 cm vysoký. Dužnina je bílá, barvu nemění, voní silně okurkově moučně. Případné červené skvrny na plodnicích jsou důsledkem druhotného napadení a takové plodnice nesbíráme. Je to vysoce ceněná jedlá houba, vhodná zejména do omáček.
Literatura
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
- Breitenbach, Kränzlin - Pilze der Schweiz, Vol. 3 & 5
- Wikipedia
- Index fungorum
Gyromitra esculenta - ucháč obecný
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 30.4.2011
ucháč obecný, jedovatý
foto: Aleš Vít
ucháč obrovský, jedlý
foto: Radim Dvořák
smrž polovolný (Morchella semilibera), jedlý
foto: Radim Dvořák
Ucháč obecný (Gyromitra esculenta) patří mezi houby vřeckovýtrusé, do řádu kustřebkotvarých (Pezizales). Ve staré literatuře je možné se setkat s názvem ucháč jedlý, což je sice z hlediska dnešních poznatků oxymoron, nicméně jde o překlad latinského esculentus.
Ucháč obecný je jarní houba, roste v dubnu až červnu v opadu a na pařezech jehličnanů. Klobouk je tmavě kaštanově hnědý, mozkovitě zprohýbaný, 3-10 cm v průměru. Třeň je bílý, někdy s červeným nebo hnědavým tónem, válcovitý, jamkatý až provazcovitý. Výtrusný prach je bílý. Vůně je jemně houbová, nevýrazná.
Toxicita a otravy ucháči
Ucháč obecný byl dlouho masově konzumován, dokonce byl v našich zemích i tržní houbou. Rovněž v ostatních částech Evropy, kde se tradičně jedí divoce rostoucí houby, byl považován za dobrou jedlou houbu a byl konzumován. V současné době u nás mezi tržní ani jedlé houby nepatří, byť je jeho jedovatost a její příčina stále diskutována. V některých zemích je povoleno jej prodávat s výrazným varováním pro případné zákazníky.
Již cca sto let jsou známé otravy po ucháči obecném, které mají průběh podobný jako otravy faloidní (muchomůrkou zelenou a jejími příbuznými). Po latenční době 5-10 hodin se dostaví nevolnost, zvracení, bolest hlavy, v pokročilém stadiu otravy pak dochází k selhání krevního oběhu, k otoku mozku, objeví se žloutenka a u nejtěžších případů dochází k úmrtí v důsledku jaterního kómatu.
Toxiny zůstávaly dlouho záhadou. Otravy byly zaznamenány častěji ke konci růstového období ucháče, takže vznikla hypotéza, že jsou způsobeny starými plodnicemi, které byly druhotně napadeny bakteriemi a plísněmi při rozkladných procesech.
V současnosti je za hlavní toxickou látku, odpovědnou za otravy, považován gyromitrin (N-metyl-N-formylhydrazon). Jde o těkavou, ve vodě rozpustnou látku, která se v těle hydrolyzuje na vysoce toxický metylhydrazin, který je zároveň karcinogenní. Obsah gyromitrinu v plodnicích značně kolísá, zároveň sušením a varem jeho obsah řádově klesá, až na jednotky či desetiny procenta původního obsahu.
Přestože v otázce původu otrav není ani dnes zcela jasno, nelze v žádném případě doporučit ucháč obecný ke konzumaci a je nutné ho považovat za houbu jedovatou, s potenciálně smrtelnými následky.
Záměny za jedlé druhy
Ucháč obrovský (Gyromitra gigas) roste rovněž na jaře na mrtvém dřevě listnáčů, často z kořenů kolem pařezů. Je statnější, klobouk může mít až 20 cm v průměru, je světlejší - oříškově až světle kaštanově hnědý - a rovněž mozkovitě zprohýbaný, ale méně kadeřavý. Je to dobrá jedlá houba, ale doporučujeme před sběrem důkladně "dostat do oka" ucháč obecný, zejména barvu a kadeřavost klobouku. I zde jsou ovšem z literatury známé otravy, které bývají připisovány záměně s ucháčem obecným.
Smrže (Morchella) mají klobouk jamkatý, nikoliv mozkovitě zprohýbaný. U nás roste několik druhů a všechny jsou jedlé.
Literatura
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
- Wikipedia
Entoloma vernum - závojenka jarní
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 29.4.2011
závojenka jarní, jedovatá
foto: Aleš Vít
Závojenka jarní, jedovatá
pohled na lupeny - vlevo starší plodnice
foto: Radim Dvořák
špička obecná, jedlá
foto: Radim Dvořák
Závojenka jarní (Entoloma vernum) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvaré (Agaricales). Dříve se jí také říkalo zvonovka jarní (Nolanea verna).
Popis
Klobouk je 3-6 cm v průměru, kuželovitý, šedohnědý a výrazně hygrofánní (za sucha světlejší než za vlhka), tenkomasý. Lupeny jsou středně husté, v mládí světle hnědošedé, postupně růžovějící až v dospělosti sytě růžové od zralých výtrusů. Třeň je válcovitý, často zploštělý nebo zmáčklý, 5-10 cm vysoký a 3-10 mm silný, šedohnědý, na spodu bíle ojíněný, lámavý. Vůně je nevýrazná. Roste jednotlivě nebo ve skupinách na pasekách, loukách, pastvinách a ve světlých listnatých a smíšených lesích od března do května.
Otravy závojenkou jarní
Závojenka jarní je prudce jedovatá, podobně jako řada dalších druhů závojenek. Způsobuje silné průjmy, vedoucí k dehydrataci organismu. Toxiny nejsou známy.
Záměny za jedlé druhy
Nejčastěji bývá zaměňována za špičku obecnou (Marasmius oreades), též nazývanou špička travní.
Špička roste od května do listopadu na loukách a okrajích lesů, často v takzvaných čarodějných kruzích. Je celá zbarvena béžově až žemlově. Plodnice a zejména třeň jsou gumovitě pružné. Lupeny jsou řídké, výtrusný prach je bílý, takže ani v dospělosti nemění barvu. Vůně je houbová s tóny hořkých mandlí. Špička obecná totiž v živém stavu vylučuje prudce jedovatý kyanovodík, ten ale při tepelné úpravě vyprchá, takže není nebezpečný.
Špička obecná je dobrá jedlá houba, jen je třeba dát si pozor na sběr starých plodnic, které po dešti "obživnou" a vypadají čerstvě, byť se již mohou rozkládat.
Záměna je rovněž možná za jedlou závojenku podtrnku (Entoloma clypeatum), kterou zmiňujeme také v článku o závojence olovové. Závojenka podtrnka je celkově výrazně masitější v klobouku i třeni.
Amanita muscaria - muchomůrka červená
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 30.10.2010
muchomůrka červená - typická forma, jedovatá
foto: Radim Dvořák
muchomůrka královská, jedovatá
foto: Martin Kříž
Muchomůrka červená (Amanita muscaria) je mezi houbaři symbolem jedovaté houby. Zná ji a o její jedovatosti ví snad každý houbař i nehoubař. Ve skutečnosti je jen slabě jedovatá a díky svému výstřednímu zbarvení není z hlediska záměny za jedlé houby nebezpečná.
Průběh otrav
Je-li požita ve větším množství, způsobuje otravy, které se projevují za půl až tři hodiny po jídle nevolností, zvracením, bolestí hlavy, bušením srdce a rozšířenými zorničkami. Na psychiku postižených má podobný vliv jako intoxikace alkoholem, ale účinek je spíše vzrušivý než tlumivý. V naprosté většině případů se pacient vyčerpá, prospí a druhý den je v pořádku.
Historické využití
Psychoaktivní stimulace muchomůrkou červenou byla využívána řadou lidských kultur po tisíce let. Známý je např. kult sómy z oblasti Indie a Afghánistánu, Vikingové ji jedli před bojem a uváděli se tak do válečného transu a vzteku (berserk), na Sibiři a Kamčatce ji znaly národy Čukčů, Korjaků a mnohé další. Jelikož jsou účinné látky vylučovány močí, byly při šamanských rituálech v některých případech požitím moči "recyklovány". V našich končinách se používala prozaičtěji, k hubení much po naložení do mléka.
Výzkum toxinů
Muchomůrka červená sehrála významnou roli i při objevování chemické identity a struktury houbových jedů. V roce 1954 získal Eugster zpracováním 2,5 t muchomůrky červené 260 mg chloridu izomerů muskarinu a stanovil jeho souhrnné složení na C9H20NO2. Ve skutečnosti je obsah muskarinu v m. červené z hlediska otrav bezvýznamný, otravy jsou způsobené jinou skupinou látek. Jsou to heterocyklické sloučeniny - muscimol a kyselina ibotenová.
Zajímavý je údaj o schopnosti této houby a příbuzných druhů velmi účinně akumulovat vanad. Účel akumulace zatím neznáme.
Variabilita a příbuzné druhy
Muchomůrka červená je dosti variabilní. Základní forma (či varieta) má červený klobouk, bílé bradavky, prsten i spodek třeně. Existuje také albinotická forma s bělavým kloboukem, forma se žlutým kloboukem a forma se žlutými zbytky vela.
Stejné toxiny obsahují blízce příbuzná slabě jedovatá muchomůrka královská (Amanita regalis), rostoucí v podhorských a horských jehličnatých lesích, a prudce jedovatá muchomůrka panterová (tygrovaná) - Amanita pantherina.
Literatura
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
- Wikipedia
Článek byl doplněn 4. 9. 2011 o foto m. královské a odkaz na článek o m. panterové.
Entoloma sinuatum - závojenka olovová
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 16.9.2010
závojenka olovová, jedovatá
průměr klobouku plodnice vlevo přes 30 cm
foto: Radim Dvořák
závojenka sadovka, jedlá
foto: Dalibor Marounek
strmělka mlženka, jedlá
foto: Dalibor Marounek
Závojenka olovová (Entoloma sinuatum) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvaré (Agaricales).
Stručný popis
Je to houba velká a masitá, hezky vypadající, čímž láká ke sběru nezodpovědné houbaře. Roste od léta do poloviny podzimu pod duby, buky a habry na zásaditém podloží.
Klobouk může mít v průměru až 30 cm, je světle okrový nebo žemlový, na povrchu vláknitě žíhaný, u velkých plodnic často zvlněný. Lupeny jsou v mládí žlutavé, v dospělosti růžové, u třeně téměř volné. Třeň je v mládí kyjovitý jako u mladých hříbků, v dospělosti válcovitý, bílý, u zralých plodnic poprášený růžovými výtrusy. Vůně i chuť jsou příjemné, moučné.
Otravy závojenkou olovovou
Závojenka olovová je prudce jedovatá. Za 2-4 hodiny po jídle způsobuje silné zvracení a průjmy, které trvají i několik dní. Průběh otravy vede k vysílení postiženého a ve vzácných případech může otrava skončit i smrtí.
Záměny za jedlé druhy
Velmi mladé závojenky dovedou téměř přesně napodobit velmi mladé a malé pravé hřiby - hřib dubový (Boletus reticulatus) a hřib smrkový (Boletus edulis). Po odlomení klobouku ovšem u hřibů na jeho spodní straně nalezneme rourky ("trubičky"), zatímco závojenka tam má lupeny.
Závojenka podtrnka (Entoloma clypeatum) a podobná, houbaři obvykle nerozlišovaná závojenka sadovka (Entoloma sepium) rostou na jaře pod růžokvětými stromy a keři (Rosaceae), jako jsou hlohy, trnky, jabloně, hrušně, třešně a další ovocné stromy. Jsou to za obvyklých podmínek drobnější houby s kloboukem 3-10 cm v průměru. Nikdy je nesbíráme v létě a na podzim nebo pod jinými než ovocnými stromy. V listnatých lesích roste kromě závojenky olovové od jara do pozdního podzimu řada dalších jedovatých závojenek.
Strmělka mlženka (Clitocybe nebularis) roste na podzim v lesích všeho druhu, často ve velkých skupinách nebo tzv. čarodějných kruzích. Je to statná houba, bělavý až šedý klobouk má průměr 10-25 cm. Lupeny jsou sbíhavé (ke třeni přirostlé obloukem), v mládí bílé, později žlutavé či krémové, nikdy ne růžové. Má zvláštní nehoubovou aromatickou vůni, podle které se dá bezpečně poznat.
Omphalotus olearius - hlíva olivová
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 29.8.2010
hlíva olivová, jedovatá
foto: Radim Dvořák
hlíva olivová, jedovatá
foto: Radim Dvořák
hlíva z okruhu hlívy ústřičné, jedlá
foto: Radim Dvořák
liška bledá, jedlá
foto: Radim Dvořák
Hlíva olivová (Omphalotus olearius) patří mezi houby stopkovýtrusé, řád pečárkovaré (Agaricales).
Je to teplomilný dřevokazný druh, který u nás roste vzácně na pařezech listnáčů. Její domovinou je Středomoří.
Hlíva olivová je statná houba, nápadná svým růstem v trsech a výraznými oranžovými tóny klobouku. Lupeny v noci světélkují, ale ne vždy je tento úkaz pozorován.
Je jedovatá, způsobuje křeče, zvracení a průjem. Jedovatou látkou je seskviterpen illudin.
Vyobrazené plodnice byly nalezeny a fotografovány 28.8.2010 v Jičíně na vrchu Čeřovka na základě upozornění místního "domorodce", známého paleontologa docenta Košťáka.
Zaměnitelné jedlé druhy
Hlívu olivovou je při velké nepozornosti možné zaměnit za "pravé" hlívy rodu Pleurotus. K jídlu běžně sbíranými druhy jsou:
- hlíva ústřičná - P. ostreatus
- hlíva plicní - P. pulmonarius
- hlíva holubí - P. columbinus
- hlíva dubová - P. dryinus
Přestože mají podobný tvar, mají pouze bílé, šedé až tmavě modrošedé tóny, v žádném případě oranžové nebo hnědé. Hlíva plicní a hlíva dubová stářím a zasycháním žloutnou.
Ve volné přírodě se rovněž objevují nejrůznější kříženci evropských a amerických druhů hlív, kteří unikli z pěstíren. Mezi ně bych zařadil i druh na fotografii, který byl nalezen 11.8.2010 na bukovém pařezu, nemá kontinuální šeď hlívy ústřičné ani nevykazuje žloutnutí hlívy plicní.
V literatuře jsou rovněž zmiňovány záměny za podobně zbarvené lišky z okruhu lišky obecné (Cantharellus cibarius). Tyto lišky jsou proti hlívě dosti tuhé, mají barvu klobouku světle žlutou (liška bledá), sytě žlutou (liška obecná), žlutou s fialovými šupinkami (liška ametystová), na spodu klobouku mají jen řídké a nízké lišty, zatímco hlívy mají lupeny, které jsou tenké, vysoké a dosti husté. Záměna je možná jen při opravdu velké neznalosti a nepozornosti.
