Aktuality - články autora Martin KřížStrana 1 / 2, články 1 - 10 / 15
- 24.6.2013
Houby / Poznávejme houby 
Mycena rosea - helmovka narůžovělá - 26.1.2013 Houby / Poznávejme houby Naše pravé hřiby
- 27.5.2012 Houby / Poznávejme houby Haasiella venustissima - kalichovka půvabná
- 24.5.2012 Houby / Poznávejme houby Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
- 15.2.2012 Houby / Poznávejme houby Hygrocybe ovina - voskovka ovčí
- 9.10.2011 Houby / Poznávejme houby Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
- 4.9.2011 Myko akce / Zprávy z akcí Reportáž z mykologické exkurze u Suchomast 3.9.2011
- 13.7.2011 Houby / Poznávejme houby Helvella queletii - chřapáč Quéletův
- 4.7.2011 Houby / Poznávejme houby Amanita caesarea - muchomůrka císařka
- 21.6.2011 Myko akce / Zprávy z akcí 19. setkání českých a slovenských mykologů je za námi
Mycena rosea - helmovka narůžovělá
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 24.6.2013
Mycena rosea - helmovka narůžovělá
Foto: Petr Mikuš
Mycena rosea - helmovka narůžovělá
Foto: Martin Kříž
Letošní červen přinesl nezvykle časté nálezy podzimních druhů hub, kromě místy takřka běžných václavek se jednalo např. o čirůvku fialovou nebo dokonce strmělku mlženku. V některých oblastech vyrazily hojně helmovky ředkvičkové - Mycena pura a zaznamenán byl i její dvojník, helmovka narůžovělá - Mycena rosea.
Helmovka narůžovělá je často za helmovku ředkvičkovou zaměňovaná, mimo jiné proto, že barevná proměnlivost helmovky ředkvičkové je obrovská a může poněkud zasahovat i do odstínů helmovky narůžovělé. Podle čeho tedy helmovku narůžovělou odlišit? Vytváří obvykle o něco větší plodnice (s kloboukem širokým až 6 cm) a na klobouku má zpravidla přítomen hrbol, což spolu s jejím charakteristickým barevným provedením (klobouk pěkně růžový a třeň i lupeny bělavé až narůžovělé) umožňuje její určení už na lokalitě. Typická forma helmovky ředkvičkové je naopak zbarvena v odstínech fialové, a to včetně třeně (který je v porovnání s helmovkou narůžovělou často nápadně tmavší). Pro oba druhy je společná nepříjemně ředkvová vůně a fakt, že se jedná o mírně jedovaté houby. Mikroskopické porovnání pak odhalí trochu větší průměrnou velikost výtrusů helmovky narůžovělé.
Helmovka narůžovělá roste od června do listopadu v listnatých a smíšených lesích ve spadaném listí zejména dubů, buků a lip, preferuje zásadité půdy. Jen jako zajímavost stojí za zmínku jmenná přesmyčka s helmovkou růžovou - Mycena rosella (při doslovném překladu latinských jmen by musela být česká jména těchto dvou druhů oproti současnému stavu prohozena, nicméně jejich pojmenování je již natolik vžité, že změny v tomto směru by jistě nepřinesly pozitivní ohlas).
Naše pravé hřiby
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 26.1.2013
Boletus reticulatus - hřib dubový, rostoucí v dubohabřině
Foto: Martin Kříž
Boletus edulis - hřib smrkový, rostoucí v dubohabřině
Foto: Martin Kříž
Boletus aereus - hřib bronzový, rostoucí v dubohabřině
Foto: Martin Kříž
Boletus pinophilus - hřib borový, rostoucí v bučině
Foto: Martin Kříž
Pravé neboli bílé hřiby (sekce Boletus rodu Boletus) jsou nepochybně nejznámnějšími a nejoblíbenějšími jedlými houbami. Ačkoli se může zdát, že na tomto tématu není co řešit, ve skutečnosti i v rámci této skupiny hub občas dochází k záměnám. A to jak z důvodu mnohdy velké podobnosti jednotlivých druhů, tak z důvodu zavádějícího nebo překonaného vnitřního členění této skupiny v atlasech. Pojďme si proto stručně shrnout to nejdůležitější: Na našem území rostou čtyři druhy pravých hřibů - smrkový, dubový, borový a bronzový (podrobněji viz níže). V některých zdrojích můžeme narazit i na další druhy, jmenovitě na hřib březový, habrový a hnědofialový; ty však v současnosti nejsou odlišovány. Příčina může být dvojí - buď spadají do variability jednoho ze čtyř u nás rostoucích druhů, anebo jde o mylně vyložený původní popis druhu a nálezy s ním ztotožňované ve skutečnosti opět patří některému ze čtyř známých pravých hřibů. Pokud jde o hřib březový, ten je slučován s hřibem smrkovým, naopak hřib habrový je slučován s hřibem dubovým. Druhová jména po stromech jsou sice rozdílná, avšak to nehraje roli, protože tyto hřiby zdaleka nerostou jen pod stromy, s nimiž jsou svázány jménem (konkrétněji viz níže). Hřib hnědofialový by ve skutečnosti měl být mimoevropský druh, patřící dokonce do jiného rodu - Xanthoconium, a to na základě odlišné barvy výtrusného prachu oproti druhům rodu Boletus, dále podle barevné reakce pokožky klobouku se čpavkem, silného hnilobného pachu ve stáří a některých dalších znaků. Domnělé středoevropské nálezy tohoto druhu představují většinou do fialova vybarvený hřib borový.
Hřib smrkový - Boletus edulis je velmi hojný v jehličnatých i listnatých lesích, kde roste od června do listopadu, v některých letech ještě v prosinci. Dobře snáší chladnější podmínky (počasí, roční dobu i oblasti). Tvoří mykorhizu u nás hlavně se smrky a buky, ale také s duby, břízami, borovicemi a případně i s některými dalšími stromy.
Jeho nejdůležitějším určovacím znakem je charakter pokožky klobouku v mládí - je hladká, nesametová (ale často vrásčitě hrbolkatá), za vlhka až mírně oslizlá a lesklá, v dospělosti nerozpukávající. Pouze za suchého počasí se může jevit zdrsněle, nicméně to jen vlivem jakéhosi přischlého ojínění, nikoli sametovosti.
Hřib dubový - Boletus reticulatus je hojný v listnatých lesích i mimo les (např. na hrázích rybníků), kde roste od května do září, vzácně až do začátku října. Je teplomilný, v pokročilejší části podzimu nefruktifikuje a v horských polohách se najde jen výjimečně. Tvoří mykorhizu hlavně s duby, ale také s buky, habry a lipami, velmi vzácně se však může vyskytnout i v čistých jehličnatých lesích, a to pod smrky a jedlemi (sic!).
Od hřibu smrkového se rozpozná podle sametové pokožky klobouku v mládí, která v průběhu vývoje typicky rozpukává do drobounkých políček, za sucha i do větších výraznějších políček. Staré plodnice však mohou mít klobouk za deště oslizlý, v tomto případě je záměna za hřib smrkový zřejmě nejsnadnější.
Hřib borový - Boletus pinophilus je na rozdíl od prvních dvou dosti vzácný, je zařazený do Červeného seznamu hub ČR v kategorii zranitelný druh. Tvoří mykorhizu nejen s borovicemi, ale i se smrky a buky. Fruktifikuje od května do listopadu. Nepatří mezi teplomilné druhy, roste i ve vyšších polohách.
Jeho hlavním znakem je více či méně červenohnědá barva pokožky klobouku, která bývá vrásčitě hrbolkatá a v mládí bělavě ojíněná, což později zůstává patrné především v prohlubních nerovného povrchu. Zejména ve smrkových lesích může dojít k záměně za hřib smrkový, a naopak některé hřiby smrkové zase mohou šálivě připomínat hřib borový.
Hřib bronzový - Boletus aereus také patří mezi vzácné druhy a stejně jako hřib borový je zařazen do Červeného seznamu hub ČR v kategorii zranitelný druh. Je výrazně teplomilný a v některých nížinných lesích může být i lokálně hojnější. Fruktifikuje od června do října a na rozdíl od předešlých druhů upřednostňuje vztah s jediným stromem - dubem, v literatuře se pak uvádí možná vazba i na buk.
Vyznačuje se typicky tmavou, až černohnědou barvou pokožky klobouku. Potíže často působí rozlišení světleji zbarvených hřibů bronzových od tmavě zbarvených dubáků, jelikož hřiby dubové většinou doprovázejí hřiby bronzové na jejich lokalitách. Hřib bronzový ovšem mohou připomínat dokonce i hřiby smrkové, protože vyrostou-li v listnatém lese na nějakém slunnějším místě, dostatek světla způsobí zbarvení jejich pokožky klobouku velmi syté, někdy skoro černé.
Jak z výše uvedeného vyplývá, někdy ani v této oblíbené skupině hub není možné uplatnit nějaký jednoduchý určovací postup. Ohromně však pomáhá soustavné sledování těchto (i jiných) druhů v terénu a "nakoukání" jejich variability. Pro více informací k tomuto tématu lze doporučit:
- knihu Hřibovité houby autorů J. Šutara, M. Mikšík a V. Janda
- Přehled hub střední Evropy autorů J. Holec, A. Bielich a M. Beran s překrásnými a naprosto výstižnými ilustracemi těchto čtyř druhů na str. 571
- článek J. Borovičky "Znáte pravé hřiby?" v Mykologickém sborníku 3/2007
Haasiella venustissima - kalichovka půvabná
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 27.5.2012
Haasiella venustissima - kalichovka půvabná
Foto: Martin Kříž
Kalichovka půvabná je natolik velkou raritou, že každé objevení její nové lokality zasluhuje publikovat v některém z mykologických časopisů. Hana Ševčíková měla to štěstí, že tento druh nalezla poprvé na Moravě. A kde přesně? To se dozvíte v jejím článku v novém čísle Mykologického sborníku 1/2012, a to včetně makroskopického a mikroskopického popisu.
Snímek vpravo je staršího data a pochází z pražského okolí.
Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 24.5.2012
Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
Foto: Tomáš Pavelka
Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
Foto: Martin Kříž
Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
Foto: Pavel Špinar
Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
Foto: Václav Janda
Gyroporus castaneus - hřib kaštanový
Foto: Petr Mikuš
Hřib kaštanový je jedním ze dvou zástupců rodu Gyroporus v ČR. Dříve byl tento rod klasicky zahrnován do čeledi hub hřibovitých (Boletaceae), avšak na základě výsledků fylogenetických výzkumů je oddělován buď do samostatné čeledi Gyroporaceae, nebo, což zní ještě zajímavěji, do čeledi hub pestřecovitých - Sclerodermataceae. Co ale zůstává stejné dříve i nyní, je náležitost do řádu hub hřibotvarých - Boletales (kam tudíž nově patří např. i pestřece). Je třeba doplnit, že pokud se mykologové - systematici shodnou na oprávněné existenci čeledi Gyroporaceae (jinými slovy: pokud se toto zařazení ustálí), z důvodu naší národní zvyklosti přiřazovat latinským čeledím jejich české ekvivalenty postihne tento skutek pochopitelně i tuto čeleď. Jenže nemůže být pojmenována "hřibovité", jelikož takto se nazývá mnohem objemnější čeleď Boletaceae a homonyma jsou nepřípustná. Někteří dřívější i současní mykologové dokonce prosazovali pro každý latinský rod jiný český ekvivalent. To se časem ukázalo jako nereálné, avšak tato snaha vyústila aspoň u hub hřibovitých ve vznik samostatných rodových jmen, která se více či méně dostala do povědomí širší vrstvy zájemců o houby. A tak máme hřib - Boletus, hřibovec - Boletinus, podhřib - Tylopilus, hříbek - Porphyrellus, suchohřib nebo i kožešník - Xerocomus, měďovník - Chalciporus, rubínovník - Rubinoboletus a, co je podstatné: hřibník - Gyroporus. A právě sem se dnes pro jméno čeledi Gyroporaceae pravděpodobně sáhne, tudíž - hřibníkovité. Což mimochodem znamená, že i pro oba druhy rodu Gyroporus se tato téměř zapomenutá alternativa pravděpodobně opráší, a budeme tak mít hřibník kaštanový a hřibník siný - Gyroporus cyanescens.
Hřib siný (staronově hřibník siný) se od hřibu kaštanového odlišuje velmi snadno: je celý světlejší - slámožlutý až skoro bělavý, pokožku klobouku a třeně má víceméně plstnatou a na řezu obvykle význačně modrá. Zatímco hřib kaštanový vůbec nemodrá a podle kaštanově hnědé barvy jemně sametové až lysé pokožky klobouku a třeně získal své jméno (tedy nikoli proto, že by rostl pod některým druhem stromu kaštanu). Jak dokládají přiložené fotografie, tento odstín může být různě intenzivní. Oba naše i všechny další druhy rodu Gyroporus spojuje a od ostatních hřibotvarých hub rozlišuje důležitý anatomický znak: hyfy v tramě třeně jsou ve velké míře uspořádány příčně, což v praxi způsobuje kromě značné pevnosti korové vrstvy třeně také její tendenci nelámat se podélně, ale nepravidelně až příčně. Nutno doplnit, že oba naše druhy rodu Gyroporus mají třeň brzy dutý, vyplněný komůrkami, pouze v mládí bývá vatovitě vycpaný.
Hřib kaštanový se na území ČR vyskytuje roztroušeně. Většinou roste v listnatých a smíšených lesích, někdy i na hrázích rybníků, nejčastěji pod duby. Např. v Českém středohoří je jeho výskyt soustředěn do severnější části labského údolí, tedy do prostoru, kde západní, teplá oblast Středohoří pozvolna přechází do východní, středně teplé.
Jedná se o jedlý druh průměrné chuti.
Hygrocybe ovina - voskovka ovčí
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 15.2.2012
Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Lužické hory
Foto: Martin Kříž
Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Orlické hory
Foto: Martin Kříž
Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Pošumaví
Foto: Martin Kříž
Hygrocybe ovina - voskovka ovčí, Český kras
Foto: Martin Kříž
Voskovka ovčí (Hygrocybe ovina) bezesporu patří mezi vzácné druhy naší mykoflóry. Každá její nová lokalita stojí za zaznamenání, pro což je vždy doporučováno usušit vzorek plodnic jako dokladový materiál. Její makroskopický i mikroskopický popis naleznete v Mykologickém sborníku 4/2011, který právě vyšel.
Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 9.10.2011
Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž
Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž
Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž
Spathularia flavida - lopatička kyjovitá
Foto: Martin Kříž
Lopatička kyjovitá (Spathularia flavida) patří do čeledi Geoglossaceae, tedy hub jazourkovitých. Z této skupiny askomycetů jsou známy zejména černé, úzce kyjovité plodnice jazourků (rody Geoglossum a Trichoglossum), případně zelené plodnice pazoubků (rod Microglossum). Nicméně právě sem patří i čapulky (rody Bryoglossum a Mitrula) a vzácné kulatěnky (Cudonia) a lopatičky (Spathularia).
Lopatičky se vyznačují unikátním tvarem plodnic - jsou zploštělé, skutečně připomínají zmenšeninu lopatky (jsou vysoké jen několik cm). Tento rod obsahuje v Evropě s jistotou minimálně dva druhy, přičemž pouze jeden z nich - l. kyjovitá - je udáván z našeho území. Lopatička kyjovitá je zbarvena v tónech žlutých: plodná část je bledě až živě žlutá, třeň je spíše bělavý až bledě žlutý. U nás bývá nacházena pod modříny, ale dle literatury to není pravidlem, údajně může vyrůstat i na jehličí jiných jehličnatých stromů. Lopatička Neesova (Spathularia rufa) se odlišuje plodnou částí zbarvenou okrově či krémově okrově, třeň má špinavě šedavý až žlutohnědý a její plodnice jsou ještě výrazněji zploštělé; roste v mechatých jehličnatých lesích, podobně jako lopatička kyjovitá.
Asi nejpodobnějším druhem, se kterým je reálná záměna, je smrčenka žloutková (Neolecta vitellina). Roste v horských smrkových lesích, u nás je zatím doložena ze Šumavy a Beskyd. Přestože tvoří plodnice výrazně připomínající lopatičku kyjovitou tvarem i barvou, patří systematicky zcela jinam - do samostatného řádu Neolectales, který je mikroskopicky charakteristický mj. absencí parafýz a amyloidními stěnami vřecek (při použití specifické přípravy preparátu). Kromě toho se od lopatiček odlišuje nepoměrně menšími výtrusy (lopatičky mají výtrusy velmi dlouhé - jehlicovité).
Lopatička kyjovitá je pro svou vzácnost zařazena v Červeném seznamu hub (makromycetů) ČR, v kategorii ohrožený druh. V několika posledních desetiletích se její výskyt u nás rapidně snížil. O to zajímavější je její objevení na lokalitě vytvořené člověkem - na rekultivované výsypce mezi Ústím nad Labem a Teplicemi, v okolí nově vzniklého jezera Milada. V tomto prostoru jsou v současnosti známa již dvě místa výskytu - obě jako první vypátral nadšený zájemce o houby, kolega Stanislav Poleník z Ústí nad Labem, kterému jsem také vděčen za pozvání na obě lokality. Právě odtud pocházejí všechny připojené fotografie.
Jedná se teoreticky o jedlý druh, ale pro řídký výskyt není doporučen ke konzumnímu využití.
Reportáž z mykologické exkurze u Suchomast 3.9.2011
Myko akce / Zprávy z akcí
Martin Kříž, 4.9.2011
Dr. Fellner podává ke všem doneseným houbám náležitý komentář
(na snímku probíhá demonstrace růžovění mléka ryzce ostrého - Lactarius acris)
Kterápak houba způsobila srocení celého davu? ...
... Je to jeden z podnětů vyhlášení přírodní rezervace, chráněný hřib Fechtnerův - Boletus fechtneri
"Pořádně si prohlédnout, zapamatovat, příště nechat růst"
Až pomocí GPS navigace jsme se dostali na místní zajímavost, poslední torzo pomníku z bývalého židovského hřbitova (mapy tento hřbitov buď neuvádějí, nebo vyznačují o kus jinde ... náhrobní kámen je ukryt v borové houštině)
... a blízko něj objevili bystří účastníci tvarově zajímavou houbu, hvězdovku červenavou - Geastrum rufescens
V sobotu 3. září 2011 se uskutečnila mykologická vycházka na vrch Voskop u Suchomast. Akci zorganizovala Správa Chráněné krajinné oblasti Český kras a Centrum ekologického výzkumu a výchovy ve Svatém Janu pod Skalou. I přes výrazně klesající růstovou vlnu nakonec přijelo mnoho zájemců a podařilo se najít několik typických zástupců zářijové mykoflóry. Exkurzi vedl dr. Rostislav Fellner, přítomen byl také také botanik Správy CHKO Český kras Mgr. Tomáš Tichý a lesník Správy Josef Mottl. Účastníci vycházky si tedy mohli rozšířit své obzory nejen v rámci místně rostoucích druhů hub, ale seznámili se také s některými zajímavostmi zdejšího rostlinstva a biotopů obecně, např. s pěchavovými trávníky a s historií hospodářského využívání zdejšího lesa. Byly také podány často poptávané informace ohledně aktuálního stavu příprav nově vyhlašované přírodní rezervace Na Voskopě, jejíž hlavním důvodem ochrany bude vzácná a mimořádně bohatá mykoflóra. Ruku v ruce s tímto běžela diskuze ohledně plánů těžařské společnosti spravující velkolom Čertovy schody, kterým směrem budou v těžení vápence postupovat a kolik přírody tedy ještě zanikne. Jak je známo nejen místním, lokalita Na Voskopě představuje jeden z nejvážnějších konfliktů zájmů ochrany přírody a těžařské společnosti spravující velkolom. Již dnes je významná část mykologických nalezišť definitivně ztracena. Pracovníci Správy CHKO Český kras informovali o existenci memoranda zajišťujícího konečné hranice dobývacího prostoru.
Ze zajímavých druhů hub, nalezených během exkurze, je možno uvést běločechratku trojbarvou - Leucopaxillus compactus, líhu nahořklou - Lyophyllum amariusculum a hřib Fechtnerův - Boletus fechtneri.
Autor snímků: M. Kříž
Helvella queletii - chřapáč Quéletův
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 13.7.2011
Helvella queletii - chřapáč Quéletův
Foto: Martin Kříž
Helvella queletii - chřapáč Quéletův
Foto: Pavel Špinar
Chřapáč Quéletův zaujímá v rodu Helvella zajímavé postavení: Při starším (a dodnes praktickém) dělení tohoto rodu na stopečky (Cyathipodia), kališníky (Paxina), pravé chřapáče (Helvella s.str.), případně ještě chřapáčky (Leptopodia), sdružuje znaky prakticky všech tří hlavních skupin. Podobnost se stopečkami vykazuje tvar plodnice v mládí: miskovitý klobouk sedí na zřetelném úzkém třeni. Ten však není jednoduše válcovitý, nýbrž žebernatý, čímž se zase vyznačují kališníky, mající rovněž ± miskovitou plodnou část. Ty ale mají třeň význačně krátký, a tak je chřapáč Quéletův, i přes svůj miskovitý klobouk, obvykle zařazován mezi pravé chřapáče. Koneckonců, onen miskovitý klobouk se někdy v dospělosti prolamuje v klasický laločnatý, jak jej známe např. u chřapáče jamkatého či kadeřavého.
Tento nikterak hojný druh můžeme nalézt zejména v teplejších polohách, na jílovité či vápnité půdě, v listnatých lesích, hájích a parcích, zejména pod topoly, často na člověkem ovlivněných místech (okraje cest, výsypky...). Avšak uvádí se také pod jehličnany a až do 900 m n.m. Pro svůj řídký výskyt byl zařazen do Červeného seznamu hub (makromycetů) České republiky, a to do kategorie zranitelný druh (zde však pod rovněž často užívaným jménem Helvella solitaria). Fruktifikuje nejvíce koncem jara a začátkem léta, nicméně setkat se s ním můžeme až do října.
Další informace k tomuto druhu včetně fotografie nalezneme např. v Mykologickém sborníku č. 3-4/2010.
Amanita caesarea - muchomůrka císařka
Houby / Poznávejme houby
Martin Kříž, 4.7.2011
Amanita caesarea - muchomůrka císařka
Foto: Martin Kříž
Amanita caesarea - muchomůrka císařka
Foto: Petr Mikuš
Amanita caesarea - muchomůrka císařka
Foto: Petr Mikuš
Jednou z nejslavnějších a současně u nás nejvzácnějších hub je muchomůrka císařka - Amanita caesarea. Vědomosti o jejích lahodných chuťových vlastnostech sahají hluboko do historie, jako oblíbená pochoutka byla servírována již na dvorech římských císařů. Odtud také pochází její jméno, ačkoliv i podle vzhledu je jí možno označit za císařku mezi muchomůrkami. Jako jediná má totiž kombinaci oranžovočerveného až oranžovožlutého klobouku, žlutých lupenů a třeně s prstenem a bílého vela universale, patrného v dospělosti v podobě pochvy na bázi třeně.
Její výskyt nejen u nás, ale i jinde v Evropě (především jižní) je lokalizován do xerotermních oblastí s teplomilnou květenou. Její kuchyňské využití bychom si správně měli odepřít, neboť v České republice se jedná doslova o raritu - např. v Čechách je v současnosti známa z jediné lokality v Českém krasu, o něco větší šanci na její nalezení máme na jižní Moravě. Zejména v okolí Brna by bylo záhodno seznamovat s tímto druhem místní houbaře a upozorňovat je, aby při případném nálezu tuto krásku neničili a nechali ji k potěše oka i ostatním návštěvníkům lesa. V našem jídelníčku její místo prakticky plně nahradí jiná výtečná muchomůrka, která je naopak velmi hojná a roste nejen pod duby (jako muchomůrka císařka), ale i pod dalšími listnáči i jehličnany, a to od nížin až vysoko do hor. Řeč je samozřejmě o muchomůrce růžovce - Amanita rubescens, kterou navíc můžeme zkusit využít i pro nějaký recept, který byl původně napsán pro muchomůrku císařku.
Případnému sběrateli muchomůrky císařky teoreticky hrozí dokonce finanční postih - tento druh je totiž zařazen ve vyhlášce č. 395/92 Sb. o zvláště chráněných druzích organizmů, a to v kategorii Kriticky ohrožený druh. V současnosti je ve fázi příprav novelizace této vyhlášky, nicméně pro muchomůrku císařku se nic nemění - měla by setrvat ve stejné kategorii ohrožení. V tomto momentě si neodpustím podělit se s jednou docela úsměvnou příhodou. Kdysi na jedné mykologické akci v jižních Čechách se najednou, z ničeho nic, objevil v mém zorném poli košík plný samých císařek. Začal jsem koulet očima a nemohl jsem se nezačít vyptávat, co to má znamenat, kde se to tady vzalo, kdo to odkud přinesl, a tak podobně... "To jsme před chvilkou nasbírali támhle na hrázi rybníka, jak jsou tam ty starý duby", dostalo se mi odpovědi. Kolega se mě zřejmě trochu rošťácky pokusil otestovat, jestli se na to "chytnu", nicméně já jsem zůstal nohama na zemi. Z úpěnlivé nejistoty mě proto vyvedl až Aleš Vít, který přiznal, že mu tuto krásnou kolekci dali expresně doručit známí z Itálie, kde muchomůrka císařka roste přece jen hojněji než u nás.
Z poměrně běžně rostoucích hub, které by se teoreticky daly zaměnit za muchomůrku císařku, je třeba jmenovat především muchomůrku šafránovou - Amanita crocea, známou též pod jménem pošvatka oranžová - Amanitopsis crocea. Ta se však rychle odliší absencí prstenu a nepřítomností žluté barvy lupenů a třeně (lupeny má spíše bělavé, třeň mívá žíhaný v odstínech barvy klobouku). Mimoto roste na jiných stanovištích - nejčastěji v trávě pod břízami a s oblibou na kyselých půdách ve vyšších polohách, kde by muchomůrka císařka nikdy nevyrostla.
Případný nález muchomůrky císařky hlaste mykologickým pracovištím, např. ústředí ČMS.
19. setkání českých a slovenských mykologů je za námi
Myko akce / Zprávy z akcí
Martin Kříž, 21.6.2011
Crepidotus crocophyllus - trepkovitka šafránová, NPR Křivé jezero, 18.6.2011
Omphalina discorosea - kalichovka lužní, PP Květné jezero, 18.6.2011
Exkurze v oboře Obelisk - část účastníků
Příjezd na lokalitu NPR Křivé jezero - část účastníků
O uplynulém víkendu proběhlo již 19. setkání českých a slovenských mykologů. Stalo se tradicí, že místo konání je střídavě v ČR a na Slovensku, tentokrát byla dějištěm jižní Morava. Větší část účastníků byla ubytována v Lednici, menší část v Dolních Věstonicích. Sobotní exkurze směřovaly do NPR Křivé jezero a do obory Obelisk, kde členy exkurze se zdejší přírodou seznamoval Jaroslav Čáp. I přes dlouhodobou nepřízeň počasí (sucho) jsme se dočkali řady zajímavých hub - především v místních lužních porostech, kde bylo přece jen místy vlhčeji. Nechyběly např. vzácné druhy a současně lákadla pro fotografy - trepkovitka šafránová a kalichovka lužní. Významnějších nálezů však bylo uskutečněno více, třeba pstřeňovec dubový, hlíva chlupatá, trepkovitka křehká nebo hřib Quéletův.
Vedení ČMS využilo sobotní večer ke slavnostnímu předání ocenění Zlatý Cantharellus Heleně Deckerové a Oldřichu Jindřichovi, ocenění Stříbrný Cantharellus obdržel rovněž přítomný Jiří Lederer. Společenský aspekt byl následně až do noci doprovázen zásobami z místních vinných sklípků, účastníci tedy mohli v neděli odjíždět spokojeni po všech stránkách.
Závěrem je nutno poděkovat hlavním organizátorům - Vladimíru Antonínovi a Michalu Tomšovskému.
Fotografie: M. Kříž
