Strana 11 / 11, články 101 - 106 / 106
- 29.4.2011 Houby / Jedovaté houby Entoloma vernum - závojenka jarní
- 28.2.2011 Aktuality Fotosoutěž 2010 - vyhlášení výsledků
- 4.11.2010 Houby Změna vyhlášky č. 157/2003 Sb. a tím i seznamu druhů hub určených k prodeji a průmyslovému zpracování
- 30.10.2010 Houby / Jedovaté houby Amanita muscaria - muchomůrka červená
- 16.9.2010 Houby / Jedovaté houby Entoloma sinuatum - závojenka olovová
- 29.8.2010 Houby / Jedovaté houby Omphalotus olearius - hlíva olivová
Entoloma vernum - závojenka jarní
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 29.4.2011
závojenka jarní, jedovatá
foto: Aleš Vít
Závojenka jarní, jedovatá
pohled na lupeny - vlevo starší plodnice
foto: Radim Dvořák
špička obecná, jedlá
foto: Radim Dvořák
Závojenka jarní (Entoloma vernum) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvaré (Agaricales). Dříve se jí také říkalo zvonovka jarní (Nolanea verna).
Popis
Klobouk je 3-6 cm v průměru, kuželovitý, šedohnědý a výrazně hygrofánní (za sucha světlejší než za vlhka), tenkomasý. Lupeny jsou středně husté, v mládí světle hnědošedé, postupně růžovějící až v dospělosti sytě růžové od zralých výtrusů. Třeň je válcovitý, často zploštělý nebo zmáčklý, 5-10 cm vysoký a 3-10 mm silný, šedohnědý, na spodu bíle ojíněný, lámavý. Vůně je nevýrazná. Roste jednotlivě nebo ve skupinách na pasekách, loukách, pastvinách a ve světlých listnatých a smíšených lesích od března do května.
Otravy závojenkou jarní
Závojenka jarní je prudce jedovatá, podobně jako řada dalších druhů závojenek. Způsobuje silné průjmy, vedoucí k dehydrataci organismu. Toxiny nejsou známy.
Záměny za jedlé druhy
Nejčastěji bývá zaměňována za špičku obecnou (Marasmius oreades), též nazývanou špička travní.
Špička roste od května do listopadu na loukách a okrajích lesů, často v takzvaných čarodějných kruzích. Je celá zbarvena béžově až žemlově. Plodnice a zejména třeň jsou gumovitě pružné. Lupeny jsou řídké, výtrusný prach je bílý, takže ani v dospělosti nemění barvu. Vůně je houbová s tóny hořkých mandlí. Špička obecná totiž v živém stavu vylučuje prudce jedovatý kyanovodík, ten ale při tepelné úpravě vyprchá, takže není nebezpečný.
Špička obecná je dobrá jedlá houba, jen je třeba dát si pozor na sběr starých plodnic, které po dešti "obživnou" a vypadají čerstvě, byť se již mohou rozkládat.
Záměna je rovněž možná za jedlou závojenku podtrnku (Entoloma clypeatum), kterou zmiňujeme také v článku o závojence olovové. Závojenka podtrnka je celkově výrazně masitější v klobouku i třeni.
Fotosoutěž 2010 - vyhlášení výsledků
Aktuality
Radim Dvořák, 28.2.2011
2. místo v kategorii Houby v přirozeném prostředí
Jiří Burel - helmovka červenobřitá (Mycena rubromarginata)
V sekci fotosoutěž se můžete pokochat vítěznými snímky ročníku 2010. Najdete zde i celkové pořadí jednotlivých kategorií.
Soutěžní snímky budou promítány na přednášce v pondělí 7. března.
Změna vyhlášky č. 157/2003 Sb. a tím i seznamu druhů hub určených k prodeji a průmyslovému zpracování
Houby
Radim Dvořák, 4.11.2010
Dne 14.10.2010 vyšla vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 157/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro čerstvé ovoce a čerstvou zeleninu, zpracované ovoce a zpracovanou zeleninu, suché skořápkové plody, houby, brambory a výrobky z nich, jakož i další způsoby jejich označování, ve znění vyhlášky č. 650/2004 Sb.
V praxi to pro prodejce hub znamená především nové seznamy povolených druhů.
Plné znění vyhlášky ke stažení
Amanita muscaria - muchomůrka červená
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 30.10.2010
muchomůrka červená - typická forma, jedovatá
foto: Radim Dvořák
muchomůrka královská, jedovatá
foto: Martin Kříž
Muchomůrka červená (Amanita muscaria) je mezi houbaři symbolem jedovaté houby. Zná ji a o její jedovatosti ví snad každý houbař i nehoubař. Ve skutečnosti je jen slabě jedovatá a díky svému výstřednímu zbarvení není z hlediska záměny za jedlé houby nebezpečná.
Průběh otrav
Je-li požita ve větším množství, způsobuje otravy, které se projevují za půl až tři hodiny po jídle nevolností, zvracením, bolestí hlavy, bušením srdce a rozšířenými zorničkami. Na psychiku postižených má podobný vliv jako intoxikace alkoholem, ale účinek je spíše vzrušivý než tlumivý. V naprosté většině případů se pacient vyčerpá, prospí a druhý den je v pořádku.
Historické využití
Psychoaktivní stimulace muchomůrkou červenou byla využívána řadou lidských kultur po tisíce let. Známý je např. kult sómy z oblasti Indie a Afghánistánu, Vikingové ji jedli před bojem a uváděli se tak do válečného transu a vzteku (berserk), na Sibiři a Kamčatce ji znaly národy Čukčů, Korjaků a mnohé další. Jelikož jsou účinné látky vylučovány močí, byly při šamanských rituálech v některých případech požitím moči "recyklovány". V našich končinách se používala prozaičtěji, k hubení much po naložení do mléka.
Výzkum toxinů
Muchomůrka červená sehrála významnou roli i při objevování chemické identity a struktury houbových jedů. V roce 1954 získal Eugster zpracováním 2,5 t muchomůrky červené 260 mg chloridu izomerů muskarinu a stanovil jeho souhrnné složení na C9H20NO2. Ve skutečnosti je obsah muskarinu v m. červené z hlediska otrav bezvýznamný, otravy jsou způsobené jinou skupinou látek. Jsou to heterocyklické sloučeniny - muscimol a kyselina ibotenová.
Zajímavý je údaj o schopnosti této houby a příbuzných druhů velmi účinně akumulovat vanad. Účel akumulace zatím neznáme.
Variabilita a příbuzné druhy
Muchomůrka červená je dosti variabilní. Základní forma (či varieta) má červený klobouk, bílé bradavky, prsten i spodek třeně. Existuje také albinotická forma s bělavým kloboukem, forma se žlutým kloboukem a forma se žlutými zbytky vela.
Stejné toxiny obsahují blízce příbuzná slabě jedovatá muchomůrka královská (Amanita regalis), rostoucí v podhorských a horských jehličnatých lesích, a prudce jedovatá muchomůrka panterová (tygrovaná) - Amanita pantherina.
Literatura
- Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
- Wikipedia
Článek byl doplněn 4. 9. 2011 o foto m. královské a odkaz na článek o m. panterové.
Entoloma sinuatum - závojenka olovová
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 16.9.2010
závojenka olovová, jedovatá
průměr klobouku plodnice vlevo přes 30 cm
foto: Radim Dvořák
závojenka sadovka, jedlá
foto: Dalibor Marounek
strmělka mlženka, jedlá
foto: Dalibor Marounek
Závojenka olovová (Entoloma sinuatum) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvaré (Agaricales).
Stručný popis
Je to houba velká a masitá, hezky vypadající, čímž láká ke sběru nezodpovědné houbaře. Roste od léta do poloviny podzimu pod duby, buky a habry na zásaditém podloží.
Klobouk může mít v průměru až 30 cm, je světle okrový nebo žemlový, na povrchu vláknitě žíhaný, u velkých plodnic často zvlněný. Lupeny jsou v mládí žlutavé, v dospělosti růžové, u třeně téměř volné. Třeň je v mládí kyjovitý jako u mladých hříbků, v dospělosti válcovitý, bílý, u zralých plodnic poprášený růžovými výtrusy. Vůně i chuť jsou příjemné, moučné.
Otravy závojenkou olovovou
Závojenka olovová je prudce jedovatá. Za 2-4 hodiny po jídle způsobuje silné zvracení a průjmy, které trvají i několik dní. Průběh otravy vede k vysílení postiženého a ve vzácných případech může otrava skončit i smrtí.
Záměny za jedlé druhy
Velmi mladé závojenky dovedou téměř přesně napodobit velmi mladé a malé pravé hřiby - hřib dubový (Boletus reticulatus) a hřib smrkový (Boletus edulis). Po odlomení klobouku ovšem u hřibů na jeho spodní straně nalezneme rourky ("trubičky"), zatímco závojenka tam má lupeny.
Závojenka podtrnka (Entoloma clypeatum) a podobná, houbaři obvykle nerozlišovaná závojenka sadovka (Entoloma sepium) rostou na jaře pod růžokvětými stromy a keři (Rosaceae), jako jsou hlohy, trnky, jabloně, hrušně, třešně a další ovocné stromy. Jsou to za obvyklých podmínek drobnější houby s kloboukem 3-10 cm v průměru. Nikdy je nesbíráme v létě a na podzim nebo pod jinými než ovocnými stromy. V listnatých lesích roste kromě závojenky olovové od jara do pozdního podzimu řada dalších jedovatých závojenek.
Strmělka mlženka (Clitocybe nebularis) roste na podzim v lesích všeho druhu, často ve velkých skupinách nebo tzv. čarodějných kruzích. Je to statná houba, bělavý až šedý klobouk má průměr 10-25 cm. Lupeny jsou sbíhavé (ke třeni přirostlé obloukem), v mládí bílé, později žlutavé či krémové, nikdy ne růžové. Má zvláštní nehoubovou aromatickou vůni, podle které se dá bezpečně poznat.
Omphalotus olearius - hlíva olivová
Houby / Jedovaté houby
Radim Dvořák, 29.8.2010
hlíva olivová, jedovatá
foto: Radim Dvořák
hlíva olivová, jedovatá
foto: Radim Dvořák
hlíva z okruhu hlívy ústřičné, jedlá
foto: Radim Dvořák
liška bledá, jedlá
foto: Radim Dvořák
Hlíva olivová (Omphalotus olearius) patří mezi houby stopkovýtrusé, řád pečárkovaré (Agaricales).
Je to teplomilný dřevokazný druh, který u nás roste vzácně na pařezech listnáčů. Její domovinou je Středomoří.
Hlíva olivová je statná houba, nápadná svým růstem v trsech a výraznými oranžovými tóny klobouku. Lupeny v noci světélkují, ale ne vždy je tento úkaz pozorován.
Je jedovatá, způsobuje křeče, zvracení a průjem. Jedovatou látkou je seskviterpen illudin.
Vyobrazené plodnice byly nalezeny a fotografovány 28.8.2010 v Jičíně na vrchu Čeřovka na základě upozornění místního "domorodce", známého paleontologa docenta Košťáka.
Zaměnitelné jedlé druhy
Hlívu olivovou je při velké nepozornosti možné zaměnit za "pravé" hlívy rodu Pleurotus. K jídlu běžně sbíranými druhy jsou:
- hlíva ústřičná - P. ostreatus
- hlíva plicní - P. pulmonarius
- hlíva holubí - P. columbinus
- hlíva dubová - P. dryinus
Přestože mají podobný tvar, mají pouze bílé, šedé až tmavě modrošedé tóny, v žádném případě oranžové nebo hnědé. Hlíva plicní a hlíva dubová stářím a zasycháním žloutnou.
Ve volné přírodě se rovněž objevují nejrůznější kříženci evropských a amerických druhů hlív, kteří unikli z pěstíren. Mezi ně bych zařadil i druh na fotografii, který byl nalezen 11.8.2010 na bukovém pařezu, nemá kontinuální šeď hlívy ústřičné ani nevykazuje žloutnutí hlívy plicní.
V literatuře jsou rovněž zmiňovány záměny za podobně zbarvené lišky z okruhu lišky obecné (Cantharellus cibarius). Tyto lišky jsou proti hlívě dosti tuhé, mají barvu klobouku světle žlutou (liška bledá), sytě žlutou (liška obecná), žlutou s fialovými šupinkami (liška ametystová), na spodu klobouku mají jen řídké a nízké lišty, zatímco hlívy mají lupeny, které jsou tenké, vysoké a dosti husté. Záměna je možná jen při opravdu velké neznalosti a nepozornosti.