Seznam článků autora Radim Dvořák

Úvodní stránka

Aktuality - články autora Radim Dvořák

Strana 10 / 12, články 91 - 100 / 111

< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 >

9.10.2011 Houby / Jedovaté houby Hypomyces sp. - nedohuby
6.10.2011 Houby / Jedovaté houby Galerina marginata - čepičatka jehličnanová
5.10.2011 Houby / Jedovaté houby Armillaria sp. - václavky
1.10.2011 Houby Změny v mykologické nomenklatuře
24.9.2011 O společnosti / Zprávy Webové stránky České mykologické společnosti Vám slouží již více než 11 let
21.9.2011 Houby / Poznávejme houby Cantharellus tubaeformis - liška nálevkovitá
6.9.2011 Houby / Jedovaté houby Coprinopsis atramentaria - hnojník inkoustový
31.8.2011 Houby / Jedovaté houby Paxillus involutus - čechratka podvinutá
14.8.2011 Houby / Jedovaté houby Amanita virosa - muchomůrka jízlivá
10.8.2011 Houby / Jedovaté houby Cortinarius orellanus - pavučinec plyšový

Hypomyces sp. - nedohuby

Radim Dvořák, 9.10.2011

nedohub zlatovýtrusý
foto: Jan Borovička

nedohub zelený
foto: Jan Borovička

nedohub cihlový
foto: Martin Kříž

Rod nedohub (Hypomyces) patří mezi houby vřeckovýtrusé do řádu masenkotvarých (Hypocreales). Houby tohoto řádu tvoří peritecia uložená v mnohdy pestře barevném stromatu, které bývá zaměňováno s plodnicí. Vytvářejí často nepohlavní výtrusy (konidie, chlamydospory) a v literatuře je najdeme i pod názvem anamorfy. Dnes podle rozumné zásady "jeden druh, jedno jméno" používáme pouze jeden vědecký název pro anamorfu i teleomorfu.

Druhy rodu nedohub jsou parazité jiných vyšších hub. Napadené plodnice jsou deformované a potažené bílým či barevným povlakem (lidově "plesnivé"). Napadená plodnice se rozkládá a na tomto procesu se přiživí i celá řada bakterií a mikroskopických hub. Toto společenstvo produkuje pestrou škálu látek (Kubička uvádí např. fenyletylalanin, kadaverin a putrescin), z nichž některé jsou pro člověka toxické. Z tohoto důvodu napadené plodnice nekonzumujeme. Nepomůže ani vyříznutí napadené části, napadená plodnice je již pravděpodobně celá prorostlá myceliem nedohubu, byť to nemusí být ještě patrné.

Nedohub zlatovýtrusý (Hypomyces chrysospermus) napadá nejčastěji hřiby (suchohřiby) z okruhu hřibu žlutomasého (Xerocomellus chrysenteron), lidově nazývaného babka. Je známý též z čechratek (Paxillus) a kořenovců (Rhizopogon), které jsou systematicky blízké hřibům. Napadené plodnice mají nejprve bílé skvrny, hlavně na rourkách, které se v místech napadení deformují. Později je celá napadená plodnice hřibu bílá a po uzrání nepohlavních výtrusů nedohubu (chlamydospor) je zlatožlutá a rozpadá se v prach.

Nedohub zelený (Hypomyces viridis) napadá plodnice holubinek (Russula). Napadená plodnice má nejprve lupeny porostlé bílým vatovitým myceliem nedohubu, vývoj lupenů se později zastaví, lupeny se deformují až nakonec zcela zmizí a jsou nahrazeny zeleným či žlutozeleným povlakem. Dobrým zrakem nebo s pomocí lupy je možné v tomto povlaku pozorovat kulovité útvary, což jsou plodnice nedohubu - peritecia.

Nedohub cihlový (Hypomyces lateritius) napadá obdobným způsobem plodnice ryzců (Lactarius).

Průběh otravy nedohuby

Doba latence je relativně dlouhá, po 4 - 6 hodinách od jídla se objeví nevolnost, bolest břicha, zvracení a průjem. Vzhledem k podobným příznakům jako při otravě muchomůrkou zelenou je nutné postiženého sledovat a tuto možnost rozborem potvrdit či vyloučit. Kubička uvádí u otrav napadenými nebo zkaženými houbami méně úporné zvracení a nižší vzestup aktivity transamináz ve srovnání s otravou muchomůrkou zelenou.

Literatura

Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Galerina marginata - čepičatka jehličnanová

Houby / Jedovaté houby

Radim Dvořák, 6.10.2011

čepičatka jehličnanová, jedovatá
foto: Dalibor Matýsek

čepičatka jehličnanová, jedovatá
foto: Aleš Vít

čepičatka jehličnanová, jedovatá
plodnice zdatně imitující opeňku měnlivou
foto: Martin Kříž

opeňka měnlivá, jedlá
foto: Dalibor Matýsek

opeňka měnlivá, jedlá - pohled na trs svrchu
foto: Martin Kříž

třepenitka maková, jedlá
foto: Martin Kříž

Čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) patří mezi houby stopkovýtrusé do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Ve starší literatuře ji najdete také pod jménem čepičatka jehličnatá.

Dříve se v této skupině čepičatek rozlišovalo několik podobných druhů (z relativně nedávné doby např. ještě v krásné několikadílné publikaci Pilze der Schweiz) z evropských druhů např. čepičatka jednobarvá (Galerina unicolor) a čepičatka podzimní (Galerina autumnalis), ale podle současných poznatků jde na základě molekulární analýzy o totožné druhy.

Popis

Čepičatka jehličnanová má klobouk 2 - 5 cm v půrměru, rezavohnědý až okrově hnědý, hygrofánní, při vysychání na středu světlejší než na okraji, což vytváří tmavší mezikruží u okraje klobouku.

Lupeny jsou v mládí světle okrové, v dospělosti rezavě hnědé, s bělavě vločkatým ostřím, ke třeni připojené nebo krátce sbíhavé. Výtrusný prach je rezavě hnědý, což je typické pro druhově bohatý rod čepičatka (Galerina).

Třeň je obvykle 1,5-3x delší než průměr klobouku, vodnatě okrově hnědý, podélně bělavě v pruzích ojíněně žíhaný, při zasychání toto žíhání tmavne. Na třeni je v horní třetině až polovině vatovitý, pomíjivý prsten, který je poprášen rezavými výtrusy, pokud vytrvá až do dospělosti.

Dužnina voní okurkově moučně.

Čepičatka jehličnanová roste hojně, jednotlivě nebo v menších skupinách, méně často v trsech, čítajících obvykle jen jednotky plodnic, nejčastěji na mrtvém dřevě jehličnanů, ale není vzácná (zejména v současném širším pojetí) ani na listnáčích.

Otravy čepičatkami a jedovaté látky

První otravu čepičatkami, určenými jako Galerina autumnalis (což je nyní synonymum pro G. marginata), pozoroval již v roce 1912 americký mykolog Charles Horton Peck. V čepičatce jehličnaté a příbuzných druzích (tehdy rozlišovaných) byl zjištěn vysoký obsah amanitinů (též nazývaných amatoxiny), dle Kubičky cca 40% ve srovnání s koncentrací v muchomůrce zelené, podle novějších studií i zcela srovnatelný, ba dokonce případ od případu i vyšší. Amanitiny ovšem obsahují i některé v mechu nebo na lukách jednotlivě rostoucí druhy, zaměnitelné s lysohlávkami, sbíranými ke "speciálním účelům".

Otravy mají pravý faloidní průběh (viz článek o muchomůrce zelené) s poškozením jater a ledvin. Čepičatka jehličnanová je houba prudce až smrtelně jedovatá a je nutné na ni pamatovat při sběru jakýchkoliv drobnějších trsnatě rostoucích druhů hub na dřevě nebo v detritu.

Záměny za jedlé druhy

Jedlá a chutná opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis, syn. Pholiota mutabilis) roste hojně v početných trsech od května do října na mrtvém dřevě listnáčů, vzácněji i jehličnanů, zejména na vlhkých místech kolem potoků a řek.

Někdy se objeví i přesmyčkový název opěnka, přičemž správný název opeňka pochází z růstu "okolo pně", zatímco příznivci opěnky si vymysleli růst "okolo pařezů jako pěna".

Opeňka měnlivá má klobouk 2 - 6 cm v průměru, hygrofánní, za sucha světle okrový, za vlhka tmavě okrový, při vysychání na středu světlý a na okraji tmavý, často svrchu k nerozeznání podobný čepičatce jehličnanové.

Lupeny jsou v mládí zakryté velem, světle okrové, později okrově hnědé až tmavě hnědé (nikoliv rezavě hnědé) od dozrávajících výtrusů, s hladkým stejnobarevným ostřím, na třeň připojené až krátce sbíhavé. Výtrusný prach má tmavě hnědý, což je patrné na barvě lupenů a na poprášení prstenu dospělých plodnic.

Třeň je nad prstenem hladký, pod ním směrem dolů postupně tmavěji hnědě až černohnědě šupinkatý. Prsten je pevný, sukénkovitý, v dospělosti poprášený tmavě hnědými výtrusy, u starších plodnic však může být i zplihlý nebo neznatelný.

Dužnina má výraznou houbovou vůni.

Jelikož čepičatka jehličnanová neroste pouze na jehličnanech, nemá často zmiňovaná poučka "opeňku sbíráme jen z listnáčů" valný smysl. Jsou zdokumentovány i případy, kdy opeňka měnlivá a čepičatka jehličnanová rostou společně na jednom pařezu nebo padlém kmenu. Před sběrem opeňky ke konzumaci je nezbytné se naučit spolehlivě tyto dva druhy rozeznávat, nejlépe za dohledu odborníka v terénu na vycházce, na přednášce nebo na výstavě.

Jedlá třepenitka maková (Hypholoma capnoides) roste na podzim v trsech a skupinách na mrvém dřevě jehličnanů, zejména smrků. Klobouk má 2 - 6 cm v půměru, žlutý až žlutookrový, v mládí na okraji bělavě šupinkatý a ověšený bílými zbytky vela. Lupeny jsou v mládí bělavé, s dozráváním výtrusů postupně tmavnoucí do typické makově modrošedé barvy. Třeň je bělavý až světe žlutavý, podélně vláknitě žíhaný, v horní části má pomíjivý bílý prsten, z něhož v dospělosti zbývá jen tmavší linka nebo vůbec nic. Dužnina voní slabě houbově.

Křehutky (Psathyrella), jako např. křehutka Candolleova (Psathyrella candolleana), křehutka vodomilná (Psathyrella piluliformis, syn. P. hydrophila) a křehutka čokoládová (Psathyrella spadicea) rostou rovněž v trsech na mrtvém dřevě listnáčů. Jejich plodnice jsou nápadně křehké a lámavé, tenkomasé. Lupeny jsou v mládí bělavé či světle okrové, u dospělých plodnic téměř černé od velmi tmavých výtrusů. Jsou jedlé, ale vhodné spíše do polévek, vzhledem ke křehkosti se při delší úpravě spojené s mícháním připravovaného pokrmu zcela rozpadnou.

Lysohlávky (Psilocybe), sbírané některými svéráznými houbaři za účelem odletu mimo reálný svět, jsou drobné houby, které neznalý sběratel může velmi snadno zaměnit s některou z prudce jedovatých čepičatek.

Literatura a odkazy

Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
Breitenbach J., Kränzlin F. - Pilze der Schweiz, Vol. 4, 5
Wikipedia

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Armillaria sp. - václavky

Houby / Jedovaté houby

Radim Dvořák, 5.10.2011

václavka smrková, po tepelné úpravě jedlá
foto: Jan Borovička

václavka hlíznatá, po tepelné úpravě jedlá
foto: Dalibor Marounek

václavka obecná, po tepelné úpravě jedlá
foto: Martin Kříž

václavka cibulkotřenná, po tepelné úpravě jedlá
foto: Martin Kříž

václavka bažinná, chráněný druh
dokladováno v herbáři BRNM
foto: Martin Kříž

Rod václavka (Armillaria) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Zahrnuje u nás několik velmi podobných druhů, které lze makroskopicky mezi sebou rozlišit jen obtížně. Výzkum této skupiny pokračuje i v současné době.

Václavky nalezneme obvykle ve větších či menších trsech a skupinách či méně často i samostatně. Rostou saproparaziticky na širokém spektru jehličnatých i listnatých stromů a keřů. Po odumření hostitele václavky pokračují v růstu na mrtvém dřevě. Z lesnického hlediska jsou václavky nebezpečnými škůdci. Nejhůře postižené bývají smrkové monokultury, oslabené jinými vlivy.

Václavky najdeme ojediněle od června do prosince, ale hlavní období masového růstu je s příchodem chladnějšího podzimního počasí kolem sv. Václava (28.9.), od čehož mají své jméno. Když rostou, nechodí se do lesa je hledat, ale sbírat po koších.

Makroskopicky lze mezi václavkami rozlišit 3 skupiny - bezprstenné druhy, druhy s bílým velem a druhy se žlutým velem. Všechny druhy mají klobouk zbarvený v různých odstínech hnědé, žlutohnědé až medově hnědé s více či méně trvalými šupinkami, lupeny i třeň jsou podobně zbarvené ve světlejších odstínech. Výtrusný prach je bílý a dospělé plodnice jím jsou často poprášené od svých sousedek, což může neznalý houbař považovat za plíseň.

Václavka bezprstenná (Armillaria socialis, syn. A. tabescens) je vzácný druh bez prstenu, rostoucí trsnatě v lužních a xerotermních dubových lesích. Je zařazena v Červeném seznamu v kategorii ohrožený druh (EN) a zasluhuje tedy místo konzumace ochranu.

Václavka bažinná (Armillaria ectypa) je velmi vzácný druh bez prstenu, rostoucí jednotlivě na podmáčených loukách a rašeliništích. V Červeném seznamu je v kategorii kriticky ohrožený druh (CR), navíc je chráněným druhem dle Vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Sběr ke konzumaci je tedy zakázán.

Václavka smrková (Armillaria solidipes, syn. A. ostoyae) je náš nejhojnější druh, způsobující velké škody v kulturních smrčinách. Klobouk je na hnědém podkladě koncentricky tmavě hnědě až černě šupinatý, prsten je masitě vatovitý, bílý. Zajímavostí je, že tato václavka patří mezi nejstarší a největší živé organizmy. Geneticky identické mycelium tohoto druhu pokrývá v americkém Oregonu plochu 8,9 km² a stáří je odhadováno na 2400 let.

Václavka severská (Armillaria borealis) je méně častý druh se světle hnědým žlutohnědě šupinkatým kloboukem a dosti pomíjivým žlutavým až okrovým prstenem. Roste na listnáčích i jehličnanech.

Václavka obecná (Armillaria mellea) je druh s medově hnědě zbarveným kloboukem se žlutohnědými šupinami, na třeni má žlutý prsten. Roste hojně v trsech na listnáčích včetně ovocných stromů v teplejších oblastech.

Václavka hlíznatá (Armillaria gallica, syn. A. bulbosa) a václavka cibulkotřenná (Armillaria cepistipes) jsou obtížně rozeznatelné druhy. Václavka hlíznatá roste na listnáčích, klobouk je pomíjivě vločkatě šupinatý, třeň je vždy kyjovitě až hlízovitě ztluštělý, s řídkými zbytky vela a žlutým, nepravidelně se trhajícím prstenem. Existuje i hnědošedá forma bez žlutého pigmentu. Václavka cibulkotřenná je známá z listnáčů i jehličnanů, šupiny na klobouku jsou stálé, třeň je často kyjovitě až téměř hlízovitě ztluštělý, pokrytý zbytky vela, se žlutým, hvězdicovitě se trhajícím prstenem.

Všechny druhy václavek jsou po dobré teplené úpravě jedlé a jsou tradičně v našich zemích sbírány a konzumovány bez rozlišování jednotlivých druhů. Oblíbené jsou zejména na nakládání do octa, na což se hodí hlavně mladé plodnice, výborný je také například guláš z václavek. Dalibor Marounek je používá do houbového aspiku.

Václavka obecná je zařazena v seznamu druhů, které je povoleno vyhláškou prodávat na trzích nebo pro potravinářské zpracování. Prodej je omezen na klobouky bez třeňů, které jsou tužší. Pro účely vyhlášky lze všechny druhy václavek s prstenem považovat za václavku obecnou.

Zažívací obtíže po václavkách

Před konzumací je nutné václavky nejméně 20 minut tepelně upravit při teplotě varu vody nebo vyšší. Syrové nebo nedostatečně povařené způsobují zažívací potíže. Účinné látky nejsou známy, navíc se jejich obsah v různých druzích pravděpodobně liší.

Kubička zmiňuje Herinkovu studii 19 případů otrav (1973), přičemž v některých případech byly obtíže pozorovány i po dobré tepelné úpravě. Je tedy možné, že zde hraje roli i alergie. V případě vysledování potíží po libovolném druhu houby, který je jinak považovaný za jedlý, se samozřejmě konzumaci tohoto druhu vyhněte. Budeme rádi, když nás o takových případech a zkušenostech .

Literatura a odkazy

Antonín V. et al. - Morphological and molecular characterization of the Armillaria cepistipes – A. gallica complex in the Czech Republic and Slovakia
Antonín V. (2006): Armillaria. - In: Holec J. & Beran M. [eds.], Červený seznam hub (makromycetů) České republiky, Příroda, Praha, 24.
Vyhláška 395/1992 Sb. ministerstva životního prostředí České republiky ze dne 11. června 1992, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
Wikipedia

Změny a doplnění článku

5. 10. 2011 doplněny fotografie václavky obecné, v. bažinné a v. cibulkotřenné, doplněn text u václavky bažinné o zákonnou ochranu a u fotografie o existenci dokladu nálezu, do seznamu literatury přidána Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb.

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Změny v mykologické nomenklatuře

Houby

Radim Dvořák, 1.10.2011

Ve dnech 23. - 30.7. 2011 proběhl v australském Melbourne 18. Mezinárodní botanický kongres. Jedním z jeho závěrů jsou i změny v Mezinárodním kódu botanické nomenklatury, které se týkají i mykologie, neboť mykologická nomenklatura (vědecká jména hub) se tímto kódem řídí.

Dříve byl kód nazýván International Code of Botanical Nomenclature (ICBN), nyní ve vztahu ke změnám zařazení různých dotčených skupin organizmů proběhlo přejmenování na International Code of Nomenclature for algae, fungi, and plants (ICN). Jeho působnost se vztahuje na rostliny, řasy, houby a houbové organizmy, tj. zahrnuje například i sinice, chytridie, oomycety, hlenky a fotosyntetizující i taxonomicky příbuzné nefotosyntetizující prvoky.

Nejdůležitější změny

Popis nového taxonu (druhu, variety, rodu...) již nemusí být v latině, je možné použít angličtinu.
Je zrušena dualita jmen pro anamorfu a teleomorfu.
Za platnou publikaci je považována i elektronická publikace.
Nová mykologická jména musejí být před publikací zaregistrována v "uznávaném úložišti", což je v současné době MycoBank. Při publikaci musí být uveden identifikátor jména, přidělený při registraci.

Doplnění ze 3.1.2012

Změny jsou platné od ledna 2012.

Více (anglicky):

Electronic revolution in plant taxonomy - Editorial (Elizabeth C Moylan), BMC Evolutionary Biology 2011, 11:251
Changes to publication requirements made at the XVIII International Botanical Congress in Melbourne - what does e-publication mean for you? - Sandra Knapp, John McNeill, Nicholas J Turland, BMC Evolutionary Biology 2011, 11:250

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Webové stránky České mykologické společnosti Vám slouží již více než 11 let

O společnosti / Zprávy

Radim Dvořák, 24.9.2011

úvodní strana webu z roku 1999 - jazykový rozcestník

Víte, že Česká mykologická společnost má webové stránky již přes 11 let? Stránky byly uvedeny do provozu 7. 12. 1999 a první záznam v archivu je ze 17. 9. 2000. V tomto směru jsme mezi srovnatelnými organizacemi průkopníky.

Pamatujete si, jak vypadaly dřívější verze stránek? Pokud chcete zavzpomínat, nahlédněte do archivu. Obvykle tam funguje alespoň hlavní stránka, další odkazy a vychytávky již funkční (archivované) být nemusí, ale pro představu to stačí.

Měnící se podoba a obsah stránek reflektují nejen vývoj počítačových a webových technologíí, ale také vývoj přístupu ČMS ke sdělování informací svým členům a veřejnosti v průběhu času formou tohoto interaktivního a bezprostředního informačního média.

Zavzpomínejte s námi a nezapomeňte, že pomocí zpětné vazby a se na jejich vývoji můžete podílet i Vy! Zasílejte nám své nápady a připomínky, rádi se jimi budeme zabývat.

Radim Dvořák, správce stránek ČMS

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Cantharellus tubaeformis - liška nálevkovitá

Houby / Poznávejme houby

Radim Dvořák, 21.9.2011

liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák

liška nálevkovitá - růst ve skupinách
foto: Radim Dvořák

Liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis) je typická masová houba raného podzimu v jehličnatých lesích, zejména ve smrčinách. Je příbuzná lišce obecné (Cantharellus cibarius), ale na rozdíl od ní má dosti smutné vzezření a houbaři ji obvykle ke své škodě neznají či nesbírají.

Plodnice jsou trychtýřovité (nálevkovité), v mládí někdy celkem pestře sytě žlutě až žlutooranžově zbarvené, později získává povrch klobouku hnědé a hnědošedé tóny, které živou žluť přebijí.

Hymenium je tvořeno lištami, které jsou podobné lupenům, ale na rozdíl od nich jsou nízké, řídké a silné. V mládí jsou zbarveny živě žlutooranžově, u dospělých plodnic jsou šedé se žlutým nebo žlutohnědým odstínem.

Třeň je v mládí i v dospělosti žlutý až žlutooranžový. Šířka klobouku bývá běžně 3 - 7 cm a výška plodnic 5 - 8 cm, výjimečně se však najdou i větší kusy.

Dužnina je tenkomasá, poraněním barvu nemění. Vůni má příjemnou, houbovou.

Liška nálevkovitá roste v létě a na podzim pod jehličnany, zejména pod smrky. Hlavní období růstu je ale právě nyní, na začátku podzimu, ale liší se podle nadmořské výšky lokality. Když je její chvíle, jsou některá místa v lese doslova pokryta koberci těchto lišek, a proto se rozhodně vyplatí ji sbírat. Je to dobrá jedlá houba s všestranným kuchyňským využitím.

Vyobrazené plodnice byly nalezeny 18. 9. 2011 ve smrčině poblíž Smilových Hor.

Záměny

Podobná je rovněž jedlá liška žlutavá (Cantharellus lutescens), která je živěji žlutooranžově zbarvená, lišty nemá vyvinuté vůbec nebo jen velmi málo a má je i v dospělosti žlutooranžové. Roste vzácně v podhorských a horských jehličnatých lesích.

Liška šedá (Cantharellus cinereus) je druh s černým až šedočerným kloboukem a šedými lištami a třeněm, rostoucí v teplých lesích pod duby, buky a habry. Je jedlá, ale vzácná.

Trychtýřovité plodnice má i hojný jedlý stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides), jehož černé plodnice mají hymenium hladké a rostou v často hustě nahloučených skupinách až trsech zejména pod buky, duby a habry. Najdete jej v letním i podzimním košíku Aleše Víta.

Stroček kadeřavý (Pseudocraterellus undulatus), též nazývaný liška kadeřavá, roste rovněž v listnatých lesích. Klobouk má šedý s hnědavými tóny, hymenium má světle šedé, mírně zvrásněné, bez zřetelných lišt. Je jedlý, ale méně častý.

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Coprinopsis atramentaria - hnojník inkoustový

Houby / Jedovaté houby

Radim Dvořák, 6.9.2011

hnojník inkoustový, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Jiří Burel

hnojník třpytivý, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Martin Kříž

hnojník Romagnesiho, pravděpodobně jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Dalibor Marounek

hnojník význačný, jedovatý v kombinaci s alkoholem
foto: Martin Kříž

hnojník obecný, v mládí jedlý
foto: Dalibor Marounek

hnojník obecný, v mládí jedlý
foto: Martin Kříž

hnojník domácí, nejedlý
foto: Dalibor Marounek

hřib koloděj, po tepelné úpravě jedlý
foto: Dalibor Marounek

Hnojník inkoustový (Coprinopsis atramentaria) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). Přeřazení mnoha druhů rodu hnojník (Coprinus) do rodů Coprinopsis, Coprinellus a Parasola na základě molekulární taxonomie je relativně nedávného data, v literatuře tedy tuto houbu najdete spíše pod latinským názvem Coprinus atramentarius. V literatuře první poloviny 20. století jsou hnojníky též označovány jako hníky.

Popis

Hnojník inkoustový je jedním z nejstatnějších hnojníků. Klobouk je v mládí uzavřený, vejčitý, 3 - 7 cm vysoký a 2 - 5 cm v průměru, šedý, na povrchu nepravidelně podélně zvrásněný a rýhovaný, bez šupin. V dospělosti se klobouk kuželovitě rozevírá, rozpraskává a okraj se obloukovitě zvedá nahoru. Se zráním výtrusů započne pro hnojníky typická autolýza plodnice, postupující od okraje ke středu. Z plodnic v pokročilém stadiu autolýzy zůstanou jen bílé třeně se špičkami klobouků, potřísněné černou masou výtrusů, která je nakapaná i na substrátu. Třeň je bílý, při tlaku podélně lámavý, často s hrbolem připomínajícím prsten, na bázi kuželovitě zašpičatělý. Lupeny jsou velmi husté, tvořící jednolitou masu, břichaté, v mládí bělavé až šedavé (zbarvení je patrné při rozkrojení uzavřené mladé plodnice), později od okrajě šedorůžovějící a nakonec černé a roztékající se. Dužnina ve třeni je bílá, dužnina klobouku je kromě tenké povrchové vrstvy tvořena lupeny, při rozkrojení barvu nemění, vůně je slabě houbová.

Hnojník inkoustový je houba saprofytická. Roste dosti hojně na nejrůznějších místech s dostatkem dusíkatých látek, mnohdy ve velkých trsech. Často jej nalezneme v městské zástavbě na lidmi a psy hnojených místech - na trávnících a mezi keři, na místech se zasypanou starší mulčovací kůrou, kompostech, rumištích, apod. Také jej lze najít na loukách a pastvinách, hnojených pasoucími se zvířaty (byť není koprofilním druhem), u paty stromů či u pařezů a v místech s naplaveným organickým materiálem.

Kupodivu je hnojník inkoustový jedlá houba. Jedlé jsou mladé plodnice s bělavými, maximálně narůžovělými lupeny. Z vlastní dávné zkušenosti mohu říci, že dokonce celkem chutná, jemná. Kromě častého růstu na exponovaných lokalitách, často skrápěných psí i lidskou močí, a nutnosti rychlého zpracování kvůli autolýze, je bohužel nemožné ji kombinovat s alkoholem, čímž si, alespoň pro mě, řekla o trvalé vyřazení z jídelníčku.

Reakce s alkoholem

Alkohol (konkrétně etanol - C₂H₅OH) v trávícím traktu běžně v malém množství vytváří bakteriální fauna, fermentující přijatou potravu. Naše tělo je tedy již odedávna evolučně vybaveno se s alkoholem vypořádat.

Primární cesta odbourávání vede přes acetaldehyd a acetát (anion kyseliny octové) na acetylkoenzym A, který se přímo zapojuje do Krebsova (citrátového) cyklu, základního energetického zdroje organizmu. Tato metabolická cesta je aktivována již při nízkých koncentracích. Při vyšších koncentracích nebo dlouhodobé expozici se připojuje i substrátově méně speficická cytochromová oxidační cesta, kterou organizmus rovněž využívá při eliminaci xenobiotik a jejíž výkonnost je možné, na rozdíl od primární cesty, pravidelným požíváním alkoholu významně zvýšit, ovšem za cenu zvýšené tvorby organizmu škodlivých oxidantů a zvýšeného rizika poškození jater.

Hnojník inkoustový obsahuje chemickou látku nazývanou koprin. Koprin se v lidském těle rozštěpením peptidové vazby rozkládá na 1-aminocyklopropanol, který inaktivuje enzym acetaldehyddehydrogenázu, odpovědný za druhý stupeň primární cesty odbourávání alkoholu. V těle se tak hromadí toxický acetaldehyd, který způsobuje vlastní otravu. Efekt na člověka je shodný s účinkem léčiva disulfiramu, používaného k léčbě závislosti na alkoholu, zvaného komerčně antabus, a je tedy nazýván antabusový efekt.

Zajímavé je, že se prý dělaly pokusy s nahrazením antabusu houbami, ovšem překvapivě se u pacientů vyvinula nechuť k houbám, nikoliv k alkoholu.

K příznakům a léčbě Kubička uvádí:

Někdy již během jídla, jindy brzy po něm (nejpozději do 30 minut) se objevuje nápadná červeň obličeje, šířící se dolů na trup i horní končetiny; dále se dostavuje bušení srdce, dušnost, zvracení, průjmy a strach z úmrtí. Tyto příznaky se nemusí objevovat v plné šíři, odpovídají zpravidla množství požité houby a množství alkoholu i jeho kvalitě, ale jsou pro nemocného velmi nepříjemné. Obyčejně mizí do dvou hodin po svém výstupu, úmrtí nejsou známa. Po novém napití alkoholu se stav může se slábnoucí intenzitou opakovat až do čtvrtého dne i bez nového požití houby. Otrava zpravidla nevyžaduje lékařské ošetření; při bouřlivějších příznacích je možno konzultovat psychiatrické oddělení nejbližší nemocnice, kde mají s léčbou antabusového efektu dostatečné zkušenosti.

Podobné a koprin obsahující druhy

Hnojník Romagnesiho (Coprinopsis romagnesiana) je velmi podobný, jen má klobouk na vrcholu hnědý a pokrytý od vrcholu postupně řídnoucími hnědými trojúhelníkovými šupinami. Býval též považován za varietu hnojníku inkoustového. Hnojník význačný (Coprinopsis insignis) má klobouk stříbřitě vláknitě šupinatý. Oba druhy rostou ve skupinách a trsech, podobně jako hnojník inkoustový. Jejich jedlost je exaktně vzato neznámá, nicméně pravděpodobně jsou zaměňovány za hnojník inkoustový a omylem sbírány a konzumovány. V hnojníku význačném byl koprin prokázán, u hnojníku Romagnesiho je jeho obsah vysoce pravděpodobný.

Hnojník obecný (Coprinus comatus) je dalším velkým druhem. Neobsahuje koprin, a je tedy jedlý bez nutnosti vyvarovat se alkoholu. Je to neobyčejně jemná a chutná houba, která byla dokonce pokusně pěstována. Jedlé jsou mladé plodnice s bílými nebo lehce narůžovělými lupeny. Masovému komerčnímu využití bohužel brání nutnost rychlého zpracování, než začne autolýza. Roste na podobných místech jako hnojník inkoustový, často společně s ním. Netvoří trsy, ale menší až velmi početné skupiny.

Dalším větším a běžným druhem je hnojník domácí (Coprinellus domesticus). Roste na mrtvém dřevě listnáčů od časného jara do podzimu. Je nejedlý.

Koprin rovněž obsahuje drobnější hnojník třpytivý (Coprinellus micaceus), který roste trsnatě na humózních místech či u paty starých stromů.

Problémy po jiných houbách a alkoholu

V literatuře nalezneme zmínky i o dalších druzích hub, které v kombinaci s alkoholem způsobily zdravotní problémy. Často bývá uváděn např. hřib koloděj (Boletus luridus), který jsem několikrát i s dalšími osobami testoval bez jakýchkoliv zdravotních komplikací, stejnou zkušenost má i kolega Dalibor Marounek. Samozřejmě, každý člověk je k obsahovým látkám hub i k alkoholu jinak vnímavý. Svůj vliv mohla také mít vysoká kvalita požitého alkoholu, o které se zmiňuje Kubička (byť má patrně spíše na mysli procentuální obsah, lidově "volume").

Výzva čtenářům

Pokud máte zkušenost se zdravotními problémy po požití hub v kombinaci s alkoholem, napište mi o tom prosím . Rád bych tyto zkušenosti podchytil a zpracoval do článku pro Mykologický sborník. Vynechte prosím evidentní případy intoxikace samotným alkoholem typu "dal jsem si 15 piv a 6 panáků, pak dvě lžičky smaženice a po nich se mi udělalo pěkně šoufl".

Literatura a odkazy

Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
Wikipedia
Pathways of Alcohol Metabolism : ADH Pathway, Microsomal Ethanol-Oxidizing System

Článek byl upraven 8.9.2011 - fotografie hnojníku inkoustového od Martina Kříže byla nahrazena typičtějšími plodnicemi od Jiřího Burela.

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Paxillus involutus - čechratka podvinutá

Houby / Jedovaté houby

Radim Dvořák, 31.8.2011

čechratka podvinutá, jedovatá
foto: Martin Kříž

čechratka podvinutá, jedovatá
foto: Aleš Vít

čechratka černohuňatá, nejedlá
foto: Martin Kříž

čechratka olšová, nejedlá
foto: Martin Kříž

Čechratka podvinutá (Paxillus involutus) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu hřibotvarých (Boletales).

Popis

Klobouk je hnědý, v mládí a zejména na okraji plstnatý, v dospělosti lysý, někdy s tmavšími dolíčky, na okraji dlouho výrazně podvinutý a v dospělosti rýhovaný, 5 - 20 cm v průměru. Třeň je světle žlutohnědý, válcovitý až mírně kyjovitý, v dospělosti obvykle kratší než průměr klobouku, 5 - 10 cm vysoký a 1 - 3 cm v průměru. Lupeny jsou sbíhavé, v mládí světle žlutavé, později žlutohnědé až nakonec rezavohnědé, pospojované nízkými žilkami. Dužnina je žlutohnědá, poraněním hnědočervenající a později hnědnoucí, vůně je příjemně houbová se stopou koření, chuť nakyslá.

Čechratka podvinutá roste velmi hojně v lesích všeho druhu, v parcích a zahradách pod stromy, často pod břízou.

Otravy čechratkou podvinutou

Čechratka podvinutá bývala kdysi považována za jedlou houbu, podle Kubičky byla u nás za druhé světové války konzumována jako "gulášová houba". Když ale v roce 1944 17 dní po jejím požití zemřel na selhání ledvin německý mykolog Julius Schäfer a později se objevila další prokázaná úmrtí, začalo se o její jedlosti pochybovat. Žádné toxické látky se ale nepodařilo nalézt, což vedlo k rozdělení houbařů na čechratkomily (většinou ti, kteří ji dříve konzumovali bez potíží) a čechratkofoby. V literatuře druhé poloviny 20. století se tak setkáváme s různými označeními jedlosti - od "jedlá" přes "nejedlá", "potenciálně jedovatá" až po "smrtelně jedovatá" - a byla také populárně nazývána "jedovatá jedlá houba".

Čechratka podvinutá je za syrova jedovatá a nedostatečně tepelně upravená způsobuje přesvědčivě opakovaně gastrointestinální obtíže - nevolnost, bolesti břicha a průjem. To ale není hlavní problém. Tyto obtíže mohou nastat i po dostatečně tepelně upravených houbách a bývají předzvěstí mnohem horšího průběhu. Zajímavé je, že vědci ve Finsku studovali toxicitu čechratky po 40 dní v různých dávkách na krysách a nezjistili žádné projevy. Člověk ovšem není zcela přesná krysa.

Po opakovaném, často letitém požívání čechratky podvinuté se může u některých lidí bez předchozího varování vyvinout životu nebezpečná autoimunní alergická reakce. Krátce po jídle se objeví prudké bolesti v kříži, třesavka, vysoká horečka, snížený krevní tlak a moč je červená od krevního barviva, objeví se akutní selhání ledvin. V jiných případech mohou být úvodní akutní přiznaky velmi mírné a dochází k chronickému postižení ledvin i s možným úmrtím pacienta.

Nejedná se o pravou otravu, ale o alergickou reakci, způsobující hemolýzu. Čechratka obsahuje antigen dosud neznámé struktury, který u malého procenta lidí stimuluje tvorbu IgG protilátek v krevním séru. Při dlouhodobé konzumaci se pravděpodobně vytvoří komplexy antigen-protilátka, které se váží na červené krvinky. Následně zasáhne obranný systém těla a zaútočí na "označené" červené krvinky, což vede k akutní hemolýze, šoku a selhání ledvin, případně i dalších orgánů a v některých případech i ke smrti postiženého.

Protijed ani lék neexistuje. V akutních případech je nutné přivolat záchrannou službu. Léčba je možná pouze na specializovaných nemocničních pracovištích, spočívá v podpůrné terapii jater, ledvin a stabilizaci krevního oběhu. U selhání ledvin je nutná dialýza, doporučuje se rovněž eliminace komplexů separací krevní plazmy.

I když je pravděpodobnost výskytu této alergické reakce malá, čechratku podvinutou není v žádném případě možné doporučit ke konzumaci, protože následky mohou být fatální.

Záměny

Čechratka podvinutá v běžném chápání houbařů i v dřívější literatuře představuje ve skutečnosti komplex druhů, které nebyly donedávna vzájemně rozlišovány. Josef Šutara popsal v roce 1992 čechratku bělavou (Paxillus albidulus), menší druh s bílým kloboukem a třeněm. Hahn pak v roce 1999 druhy Paxillus obscurosporus a Paxillus validus, které mají být statnější než čechratka podvinutá. Toxicita resp. možnost vyvolání autoimunní reakce u těchto nových druhů není známá.

Pod olšemi roste nejedlá čechratka olšová (Paxillus rubicundulus), která je menší, okraj klobouku má málo podvinutý, klobouk šupinatý a lupeny ze zlatožlutým odstínem. Nejedlá a snad i z jedovatosti podezřelá čechratka černohuňatá (Tapinella atrotomentosa) roste dosti hojně na mrtvém dřevě jehličnanů a dovede někdy shora dosti věrně imitovat hřib hnědý.

Záměna je možná za některé palčivé ryzce, např. ryzec kravský (Lactarius torminosus) a ryzec šeredný (Lactarius turpis), sbírané tradičně v zemích bývalého Sovětského svazu a upravované mléčným kvašením nebo do octa. Ryzce ovšem při poranění roní mléko a dužninu mají jablkovitě křehkou - při rýpnutí špičkou nože do třeně se nevytáhne vlákno, ale vylomí se oblý kousek.

Literatura a odkazy

Čtenářům neovládajícím angličtinu se omlouváme, ale některé prameny nejsou bohužel v českém jazyce k dispozici.

Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)
L. Nieminen, K. Bjondahl, H. Ojanen and E. Ohenoja - Short-term toxicity study of Paxillus involutus in the rat (1977)
M. Winkelmann, W. Stangel, I. Schedel and B. Grabensee - Severe hemolysis caused by antibodies against the mushroom Paxillus involutus and its therapy by plasma exchange (1986)
boletales.com
U. Luhmann - klíč Paxillus Fr. ss.lt.
Index Fungorum

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Amanita virosa - muchomůrka jízlivá

Houby / Jedovaté houby

Radim Dvořák, 14.8.2011

muchomůrka jízlivá - Amanita virosa
smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka jarní klamná - Amanita verna var. decipiens
smrtelně jedovatá
foto: Jiří Burel

muchomůrka pošvatá - Amanita vaginata
jedlá
foto: Radim Dvořák

Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales).

Popis

Popis je jen krátký, neboť většina znaků muchomůrky jízlivé je shodná s muchomůrkou zelenou - lupeny bílé i v dospělosti, třeň s prstenem a výraznou hlízou s pochvou na bázi. Klobouk je bílý. Třeň je na rozdíl od bílé formy muchomůrky zelené pod prstenem bíle vločkatě šupinatý. Dužnina je bílá, na řezu barvu nemění. Roste roztroušeně v jehličnatých a smíšených lesích, hojnější je ve vyšších polohách.

Jedovatost a otravy

Muchomůrka jízlivá je smrtelně jedovatá, stejně nebezpečná jako muchomůrka zelená. Obsahuje rovněž falotoxiny a amatoxiny, navíc ještě virotoxiny (nejvýznamnější je virosin), jež také poškozují jaterní buňky. Průběh otrav i léčba jsou shodné s muchomůrkou zelenou.

Záměny

Podobná muchomůrka jarní (Amanita verna) je rovněž čistě bílá, je však drobnější a třeň má hladký. Roste v teplých listnatých lesích a je také smrtelně jedovatá.

Z jedlých druhů je možná záměna za jedlé pečárky (Agaricus), které sice mají lupeny v mládí bělavé, ale později růžové či šedorůžové a v dospělosti čokoládově hnědé až téměř černé. Dužnina většiny druhů pečárek při rozkrojení mění barvu - některé žloutnou, jiné červenají. Podrobněji jsou pečárky zmíněny v článcích o muchomůrce zelené a pečárce zápašné.

Mladé, ještě uzavřené plodnice muchomůrky jízlivé, podobné vajíčku, je možné při velké nepozornosti zaměnit za pýchavky (Lycoperdon) a příbuzné rody (vatovec - Langermannia, prášivka - Bovista, plešivka - Calvatia, popelnička - Vascellum). Pýchavky jsou jedlé za mlada, dokud jsou je vnitřek plodnice (teřich) bílý. Při rozkrojení pýchavky není patrná žádná vnitřní struktura, u některých rodů je možné odlišit komůrkatou spodní sterilní část (kolumelu) a plnou horní výtrusorodou část (glebu), které mohou být oddělené blankou (diafragmou). Při rozkrojení mladé muchomůrky je zřetelně vidět třeň, lupeny a klobouk.

Velký pozor na skupinu muchomůrky zelené je třeba dávat při sběru pošvatek (katmanek) - muchomůrek z podrodu Amanitopsis. Pošvatky nemají na třeni prsten, ale mají výraznou pochvu. Jsou zbarvené od bílé až šedé (muchomůrka pošvatá, též pošvatka obecná - Amanita vaginata) přes hnědou (muchomůrka stroupkatá - Amanita ceciliae), hnědožlutou (muchomůrka hnědožlutá - Amanita battarae, muchomůrka šedoblanitá - Amanita submembranacea) po oražovou (muchomůrka šafránová - Amanita crocea, muchomůrka plavá - Amanita fulva). Klobouk pošvatek je tenkomasý, na okraji rýhovaný. Pošvatky jsou za syrova jedovaté, ale po min. 20 minut trvající tepelné úpravě jedlé.

Literatura a odkazy

Kubička, Erhartovi - Jedovaté houby (1980)

Odkaz na článek pro citaci

Přehled článků na této straně

Cortinarius orellanus - pavučinec plyšový

Houby / Jedovaté houby

Radim Dvořák, 10.8.2011

pavučinec plyšový, smrtelně jedovatý
foto: Aleš Vít

pavučinec červenošupinný, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec skořicový, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec krvavý, jedovatý
foto: Martin Kříž

pavučinec polokrvavý, jedovatý
foto: Martin Kříž

sluka svraskalá, jedlá
foto: Dalibor Marounek

liška nálevkovitá, jedlá
foto: Radim Dvořák

Pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus) patří mezi houby stopkovýtrusé, do řádu pečárkotvarých (Agaricales). V literatuře je znám rovněž pod jménem kožnatka plyšová (Dermocybe orellana). Přestože nezpůsobí mnoho otrav, je to naše nejjedovatější houba.

Klobouk je 3-10 cm široký, v mládí polokulovitý s podvinutým okrajem, v dospělosti rozložený, často se zvlněným okrajem a se zaobleným hrbolkem uprostřed, rezavě až skořicově hnědý, vláknitý, plstnatý až šupinkatý, neslizký a nehygrofánní. Lupeny jsou v mládí žlutavé, později oranžově hnědé a v dospělosti skořicově hnědé, relativně silné a řídké, vysoké, na třeň zoubkem sbíhavé. V mládí jsou zakryté pavučinovým závojem, který v dospělosti zanechává stopy na okraji klobouku, a především na třeni, kde vytváří pomíjivý hnědý pavučinovitý prsten či kroužek. Třeň je válcovitý, plný, podélně vláknitý, žlutavý, poraněním či stářím zvolna hnědnoucí. Dužnina je žlutavá, voní slabě zemitě či po ředkvi. Roste nepříliš hojně ve skupinách v létě a na podzim v teplých lesích pod listnáči (buky, duby, lískami), méně často pod jehličnany (smrky, borovicemi).

Otravy jedovatými pavučinci

Pavučinec plyšový je smrtelně jedovatý. Jeho zákeřnost spočívá ve velmi dlouhé době latence, která je 2 dny až 3 týdny, nejdelší u všech otrav houbami. Při požití většího množství hub uvádí Kubička průjmy a zvracení, po požití menšího množství se však tyto varující příznaky projevit nemusí a později nastoupí poruchy močení a další příznaky nedostatečnosti ledvin - neprve časté, později snížené až chybějící močení a bolesti v oblasti ledvin. Po mnoha dnech již postižené nenapadne spojovat zdravotní problémy s požitím hub, což ztěžuje diagnostiku a léčbu. Léčba je možná pouze na specializovaných nemocničních pracovištích a spočívá v náhradě funkce ledvin dialýzou a podávání podpůrných medikamentů. Protijed není znám. První pomoc vzhledem k dlouhé latenci prakticky neexistuje, výplach žaludku a střev nemá valný smysl. Otrava může končit smrtí nebo nutností transplantace ledviny.

Hlavní účinnou látkou je pyridinový alkaloid orellanin. V čistém stavu vytváří bezbarvé modře fluoreskující krystaly. Kubička uvádí odhad LD50 30 g čerstvé houby, pro srovnání u muchomůrky zelené udává 50 g. Je třeba si ovšem uvědomit, že koncentrace jedů je v čerstvých přírodninách značně proměnlivá.

Poprvé se na jedovatost pavučince plyšového přišlo v 50. letech v Polsku, kde se v Poznaňském vojvodství otrávilo přes 100 lidí. Hygienik Stanislaw Grzymala vypátral a s pomocí mykologů identifikoval původce otrav jako pavučinec plyšový. Ve starších atlasech býval pavučinec plyšový a příbuzné druhy běžně označován jako jedlý či nejedlý, o jeho jedovatosti se nevědělo.

V našich zemích je otrava p. plyšovým vzácná, zčásti asi díky jeho vzácnosti, zčásti (doufejme) úrovní znalostí našich houbařů, je ovšem možná také chybná diagnostika vinou dlouhé doby latence. První otrava u nás byla pozorována v roce 1977, kdy po snědení polévky s p. plyšovým zemřelo dvouleté dítě a otec byl po velkém úsilí lékařů zachráněn.

Zhruba stejně jedovatý je velmi podobný pavučinec nádherný, též nazývaný naplyšovělý či červenooranžový (Cortinarius rubellus, syn. C. orellanoides, C. speciosissimus), který roste v horských či severských jehličnatých lesích a je zbarven živěji do oranžova.

Na základě přítomnosti fluoreskujících látek jsou z jedovatosti podezřelé i další druhy, i když u nich orellanin nebyl prokázán, například

pavučinec červenošupinný (Cortinarius bolaris)
pavučinec skořicový (Cortinarius cinnamomeus)
pavučinec krvavý (Cortinarius sanguineus)
pavučinec polokrvavý (Cortinarius semisanguineus).

Obecně lze říci, že z pavučinců a příbuzných hub se dá k jídlu doporučit jen sluka svraskalá (Cortinarius caperatus, syn. Rozites caperata), která je poznatelná podle dobře vyvinutého dvojitého prstenu.

U řady druhů pavučinců je podezření na jedovatost nebo není jedlost známá. Vzhledem k obtížnosti tohoto rodu, který jen v našich zemích čítá cca 300 druhů, doporučujeme vyhnout se konzumaci jakýchkoliv pavučinců.

Záměny za jedlé druhy

Záměna pavučince plyšového za jakoukoliv jedlou houbu vyžaduje zřídka vídanou kombinaci lehkomyslnosti, neznalosti až bohorovnosti. Tato houba se nepodobá při troše pozornosti ani vzdáleně jakémukoliv jedlému druhu.

V literatuře jsou uváděny záměny za lišky, což je vskutku podivuhodné, ale je-li možné zaměnit muchomůrku zelenou za bedlu vysokou, je asi možné všechno... Na druhou stranu, z evolučního i ochranářského hlediska je nejspíše vhodné eliminovat lehkomyslné konzumenty neznámých hub, navíc, nebude-li usmrcen jiný člověk než sám sběratel, může in memoriam kandidovat na známou Darwinovu cenu.

Lišky přicházející v úvahu pro záměnu mají klobouk hladký (liška obecná - Cantharellus cibarius) či lehce ojíněný (liška bledá - Cantharellus pallidus), nikoliv plyšově sametový a vláknitý jako pavučinec plyšový. Zespodu klobouku mají liška obecná i bledá žlutě zbarvené nízké (od klobouku k ostří), řídké (daleko od sebe) a silné (tlusté) lišty, nikoliv vysoké, úzké a relativně husté lupeny. Mladé lišky nemají lišty zakryté pavučinkou a v dospělosti nemají na třeni prsten ani pavučinový kroužek.

Liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis), rostoucí na podzim v jehličnatých lesích, je svrchu šedá, plodnice je tenkomasá a kornoutovitě dutá, na spodu klobouku má nízké lišty.

Liška žlutavá (Cantharellus lutescens) je vzácnější druh podhorských a horských jehličnatých lesů. Je podobná lišce nálevkovité, ale má živěji žlutohnědě až oranžovohnědě zbarvený klobouk, a především žlutooranžový třeň a lišty, které jsou velmi nízké až chybějící.